Jelikož se letos jedná o nekulaté výročí – a v uplynulém roce již bylo řečeno mnohé k historickým milníkům univerzity –, dovolte mi zaměřit se na několik obecnějších myšlenek.
Výročí založení instituce, která má za sebou století existence, je vždy příležitostí k zastavení. Příležitostí k tomu, abychom se společně zamysleli nad tím, jaké jsou naše kořeny. Kdo jsme. Odkud a kam jdeme. Je příležitostí k tomu, abychom přemýšlení o našem myšlenkovém a duchovním dědictví promítli do našeho vlastního usilování a do společné vize pro naši univerzitu.
Staletá pouť Masarykovy univerzity dějinami je nesporně velkým příběhem. Od skromných a nejistých počátků v nově založené republice po světové válce k uznávané a prestižní instituci s devíti fakultami, s velkolepým kampusem, CEITECem, Simulačním pracovištěm... Od univerzity, která měla být zničena a jejíž akademici a představitelé se ocitli v nacistických žalářích a na popravištích, od univerzity, které bylo další totalitou ukradeno její jméno, ke vzdělávací a vědecké instituci, která si dokázala vybudovat přední postavení nejen v českém prostředí a na které dnes studuje více než 30 tisíc studentů a v nabídce má více než 120 základních a další desítky navazujících programů.
Má vize pro naši univerzitu na prahu druhé stovky její existence je jasná: upevňovat její pozici a systematicky pracovat na tom, aby byla jedinečným centrem vzdělávání, vědy a výzkumu. Aby byla podnětným a atraktivním místem pro studenty i akademiky. A pracovištěm s velkou váhou a prestiží, a to nejen v rámci České republiky či ve středoevropském prostoru.
Masarykovské hodnoty
Zároveň ale je naší povinností si stále připomínat, že vznik naší univerzity je úzce spjat s republikánským étosem a tradicí Československé republiky. A s odkazem a životním příběhem Tomáše Garrigua Masaryka – filozofa, humanisty a našeho největšího státníka.
S tímto souvisí můj pohled na naši univerzitu z hlediska její společenské role: univerzita musí být důležitou kritickou instancí ve společnosti a strážkyní a ochránkyní idejí, principů a hodnot, které má ve svém genetickém kódu. A nese-li tato univerzita Masarykovo jméno, má v tomto ohledu výjimečnou odpovědnost. Protože nejen státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.
Také z toho důvodu letos v březnu poprvé uspořádáme tzv. Masarykovy dny, jejichž hlavním tematickým rámcem budou „hovory o demokracii“. A na říjen připravujeme výstavu klasika české fotografie Ladislava Sitenského, který zachytil boje československé armády na západní frontě za 2. světové války. Výstava připomene 80. výročí Bitvy o Británii, na níž – slovy Winstona Churchilla – záviselo přežití křesťanské civilizace. A ve které klíčovou roli sehráli českoslovenští letci, kteří v ní bojovali za svou okupovanou vlast a nasazovali životy při hájení masarykovských hodnot a ideálů.
Roger Scruton
V úvodu svého vystoupení jsem hovořil o tom, že každé výročí založení naší univerzity vnímám především jako příležitost k zastavení a zamyšlení.
A myslím, že připomínání tohoto výročí by mělo mít ještě jeden důležitý rozměr – a to je vyjádření vděku vůči našim významným předchůdcům a připomenutí velkých příběhů, které naši univerzitu – a nás samotné – utvářely a formovaly. I když si to třeba někdy plně neuvědomujeme.
A dnes mám na srdci jeden takový příběh – velký příběh. A chci, abychom si jej připomenuli a společně mu vzdali hold. 12. ledna tohoto roku nás opustil velký myslitel, výjimečný akademik, významná evropská osobnost – Sir Roger Scruton.
Jeho odchod mě osobně velmi zasáhl. A jsem nesmírně smutný z toho, že už jej nebudeme moci přivítat v Brně, na což jsem se velmi těšil. Rogera Scrutona jsme totiž plánovali uvítat jako hlavního hosta připravovaných Masarykových dnů – ale on již pozvání s ohledem na svůj zdravotní stav odmítl. A pak mi zůstala už jen nesmírně smutná povinnost – zaslat jménem naší univerzity soustrastný dopis jeho rodině.
Necítím se povolán hodnotit život a dílo tohoto velkého muže, a tak mi dovolte, abych zde ocitoval dvě vzpomínky dvou našich kolegů, kteří jej dobře znali. První vzpomínka je od emeritního rektora Petra Fialy, druhá od profesora estetiky Petra Osolsobě.
Petr Fiala napsal: „Sir Roger Scruton byl jedním z nejvýznamnějších a nejzajímavějších filozofů naší doby, ale i velkým přítelem českého národa. Je také úzce spojen s Brnem a Masarykovou univerzitou, na níž měl řadu přátel. Zásadním způsobem se v době komunistické totality podílel na organizaci brněnské podzemní univerzity, která měla významný podíl na rozvoji nezávislého myšlení a svobodného vzdělávání i po listopadu 89. Naučil se česky, aby nám lépe rozuměl a mohl účinněji pomáhat. Roger byl pro mě vždy inspirací a pomocí. Bez jeho aktivity bych se nemohl podílet na založení politologie. Pamatuji si také na jeho přednášky pro naše první studenty politologie, které na mou žádost uskutečnil, a které měl v češtině, protože tehdy znalost angličtiny byla velmi slabá. Z jeho knih jsem vždy čerpal a čerpám inspiraci pro své odborné i společenské aktivity. Jsem vděčný za to, že jsem se s ním mohl setkávat, naposledy loni v listopadu, kdy jsme si připomínali 30 let svobody, na níž měl Roger svůj nezanedbatelný podíl. Jsem hrdý na to, že Sir Roger Scruton byl čestným doktorem Masarykovy univerzity. Budeme vděčně vzpomínat na velkého filozofa světového významu, pro nějž svoboda, národní sebeurčení, právní stát nebo kvalitní vzdělání nebyly jen abstraktní pojmy, ale hodnoty, za které bojoval, a které nám pomáhal znovu nalézat.“
Profesor estetiky Petr Osolsobě, kterého s Rogerem Scrutonem pojilo dlouholeté přátelství, pak napsal: „Sir Roger měl hlubokou lásku k naší zemi, její kultuře i jazyku. O Vánocích před svou smrtí napsal: ´Přese všechno, co se mi líbilo na Polácích, Maďarech či Rumunech, jsem své srdce ztratil u plachých a cynických Čechů a už nikdy si je nevzal zpět.´ Zvláště ale miloval Brno, dílo Leoše Janáčka, operu, moravské víno, krajinu kolem Babího lomu, koně, dobrou konverzaci, hony na lišku, Homéra i Patočku a samozřejmě hudbu. (…) Byl to nesmírně všestranný, osobitý, pronikavý a radostný intelekt a krásná osobnost, která poslední smysl života viděla ve vděčnosti. Masarykova univerzita může být hrdá, že mu mohla udělit doktorát honoris causa.“
K řečenému mohu dodat jediné: Sire Rogere Scrutone, děkujeme Vám za Vaši nezištnou pomoc. Za Vaši štědrost. A za Vaše přátelství. Masarykova univerzita je Vašim velkým dlužníkem.
