Z dnešního pohledu, kdy jsou kvůli koronaviru stále ještě zavřené hranice, se mi to zdá jako milý sen: Po pondělní výuce na univerzitě ve Vídni běžně sbalím notebook, vyrazím k vídeňskému hlavnímu nádraží a za hodinu a půl jsem na tom brněnském. Bez „odbočky“ na Pedagogickou fakultu MU na Poříčí mi to trvá z vídeňského bytu do domu, kde bydlím v Brně, něco málo přes dvě hodiny, z čehož hodinu a půl můžu v klidu pracovat. V pátek to jde naopak. Kdybych jel autem, neušetřím nic: ani čas, ani peníze a už vůbec ne nervy. Kdo někdy projížděl brněnské Poříčí v ucpané páteční odpoledne, má představu, jak vypadá velmi mírný páteční provoz ve Vídni.
Stručně: V podstatě bydlím ve Vídni (pracuje a bydlí tam moje žena i starší dcera), pracuju v Brně (částečně i na vídeňské univerzitě) a mezi oběma městy jezdím rád a v podstatě výhradně vlakem. Tato samozřejmost se však rozplynula jako sen s koronavirovými opatřeními: Při cestě ze služební cesty v Německu počátkem března už bylo jasné, že kdybych dojel až do Brna, musel bych do čtrnáctidenní karantény. Kdybych pak chtěl jet za ženou a dcerou, musel bych zase do čtrnáctidenní karantény podle rakouských předpisů. V nekonečném karanténním kole bych tedy byl dodnes.
V půli března jsem se tedy se všemi „zúčastněnými“ (k oběma zmíněným připadla ještě mladší dcera studující v Praze a děkan Pedagogické fakulty MU) dohodl, že zůstanu doma ve Vídni. Mluvili jsme v horizontu dvou, tří týdnů a výroky představitelů obou států o měsících a letech restrikcí jsme brali jako nutné hrozby.
Rozvolňování přišlo až s květnem. Pro mě znamenalo povel k fyzickému návratu na fakultu do Brna a s tím možnost zredukovat až dvanáctihodinové „šichty“ u e-mailů, teamsů a zoomů. Pečlivé studování vládních opatření a aktuálních předpisů bylo náročné a vedlo jen k poznání, že nejsem případ, se kterým by se počítalo.
Odpovědi obou ambasád, některých ministerstev a dalších institucí s často i protichůdnými informacemi vyústily ve zjištění, že jsem „pendler“. Jen tak trochu naruby, protože pendleři přece bydlí v Česku, Maďarsku nebo na Slovensku a pracují v Rakousku. S touto novou „funkcí“ a čerstvým PCR testem jsem začal přemýšlet o způsobu dopravy z Vídně do Brna. Vlaky ani autobusy přes hranice nejezdí, auto nemám. Přechody jsou jen tam, kde byla před rokem 1989 přísně střežená díra v železné oponě.
A tak se ze mě stal pendler na způsob chytré horákyně: Do Lávy (Laa an der Thaya) jezdí z Vídně vlak, z nádraží je to asi dva kilometry k hraničnímu přechodu. Na české straně jezdí vlak až z Hrušovan nad Jevišovkou. Ty jsou od hranice s Rakouskem 10 až 12 kilometrů – podle toho, kudy se jede. Na kole se dá celá trasa urazit za slabou hodinku a kolo se dá vzít do vlaku.
Z první takové cesty mi nebylo vůbec dobře: Doufal jsem, že skličující pocit, který jsem zažíval před rokem 89 při příjezdu ke státní hranici, odešel mezi nemilé vzpomínky. A on tu je zas v reálu a teď!
Hned za posledním domkem v Laa je kruhový objezd a za ním zbytky bývalé celnice. Uprostřed široké silnice stojí party stan, pod ním posedávají čtyři mladí muži, někteří ozbrojení. Všichni se zvedli a přišli se podívat, jestli se nejedná o zbloudilého výletníka. Chtějí vidět jen dokumenty důležité pro rakouskou stranu: nějaký doklad totožnosti a kartu pendlera. Má být podle instrukcí umístěna „viditelně na palubní desce vozidla“. To z pochopitelných důvodů na kole možné není. Je ale řádně vyplněna, splňuji všechny požadavky „pendlerství“, mám tedy volný výstup z Rakouska i vstup na jeho území.
O deset metrů dál stojí dodávka, dvě policejní auta a několik uniformovaných ozbrojenců. Česká strana chce vidět především potvrzení o negativním testu. Předkládám všechny formuláře, které jsem si nechal dopoledne v laboratoři ve Vídni potvrdit a dostávám razítko a pochvalu: Jeden z nich je ten správný, jsem tedy oprávněn třicet dní „pendlovat“. Pak je třeba (na rozdíl od rakouských předpisů) další test.
Nutno podotknout, že kontroly na obou stranách byly nejen při prvním, ale při každém přejezdu hranice naprosto korektní. Cesta z Vídně do Brna sice místo dvou hodin trvá zhruba pět hodin, ale člověk tak pozná několik nových míst, nových lidí a jejich reakcí nejen na tuto dobu. Občas se s někým z ostrahy hranice dám do řeči. Zvláštní, ale vlastně nepřekvapivé je, že spolu Češi a Rakušáci nemluví, i když od sebe stojí deset metrů.
Během jízdy na kole přemýšlím, jestli bych ten skličující pocit při každém příjezdu k hranici měl i v případě, že by kontroly v této epidemiologicky problematické době byly například u výjezdu z Brna. Mám pocit, že ne. A bojím se, aby se ty neprostupné „národní hranice“ někomu nezalíbily.
Autor je proděkan Pedagogické fakulty MU.
