Spectabiles, Honorabiles, vážené senátorky, vážení senátoři, vážení členové akademické obce, kolegyně a kolegové, milé studentky a studenti, vzácní hosté,
neexistuje v naší zemi mnoho míst, jako je to, na kterém jsme se dnes sešli. Míst, na která člověk nevyhnutelně vstupuje s jakousi posvátnou úctou a pocitem mrazení.
Petschkův palác; kobyliská střelnice; pankrácká sekyrárna; jízdárna ruzyňských kasáren; krypta kostela v pražské Resslově ulici; Lidice…
To jsou místa významná pro naše moderní dějiny. Pro naši identitu národní i osobní. Místa nekonečné bolesti a utrpení. Ale také místa nesmírného hrdinství a odvahy, odhodlání a nezlomné vůle. A víry. Víry, že zlu se nesmí ustupovat. Masarykovské víry, že pravda vítězí.
Kounicovy koleje patří mezi taková místa. A jsou navíc úzce spjaty s dějinami našeho města a naší univerzity.
Koleje sloužily jako domov studentům až do 17. listopadu 1939, kdy sem vtrhlo gestapo a příslušníci SS. Poté bylo 173 studentů odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, zbývajících 500 obyvatel kolejí muselo odejít. Počátkem roku 1940 byly tyto budovy proměněny ve věznici řídící úřadovny brněnského gestapa, kterou do dubna 1945 prošlo více než 35 tisíc lidí. Pro většinu z nich byly Kounicovy koleje přestupní stanicí na cestě do koncentračních táborů, jiných věznic nebo na popraviště.
Celkový počet obětí přímo v těchto místech se odhaduje na 700 až 800 osob. O osudu vězněných rozhodoval tzv. stanný soud, který zpravidla tvořili příslušníci gestapa, a nejčastějším rozsudkem byl trest smrti. Poprava byla často vykonána ještě tentýž den, nebo během dnů následujících. Popravovalo se zde zastřelením; nebo oběšením – v levé části dvora, kde stávaly tři šibenice, které dnes připomínají tři žulové kvádry. Mnozí vězni byli před popravou či deportací do koncentračního tábora krutě mučeni, někteří raději spáchali sebevraždu.
Kounicovy koleje jsou mementem. Mementem nejen jako obludný příklad lidské krutosti a vražedné zběsilosti. Ale také jako připomínka toho, jak neuvěřitelně křehká je svoboda. A jaké katastrofální následky může znamenat její ztráta. Toto místo nás vede k plnému uvědomění, co se může stát, když se vlády nad lidskými životy a osudy zmocní skupina fanatiků a šílenců.
To, že jsme se dnes sešli na tomto místě, nevnímám jako nějaký formální rituál. Věřím, že shromáždění jako je toto, má hluboký význam a smysl.
Platí totiž, že lidské vědomí je do značné míry utvářeno ze vzpomínek a příběhů. A z tohoto hlediska je paměť velmi významným faktorem, protože spoluurčuje, jak uvažujeme a jací jsme a jací budeme jako jednotlivci i jako společenství.
Nikterak proto nepřekvapí, že všechny totalitní režimy vždy útočí především na lidské vědomí a paměť: na paměť historickou, kulturní i osobní. Všechny takové režimy se snaží vymazat jména, vymazat příběhy, ničí knihy, bourají sochy, kontrolují myšlení, snaží se ovládnout jazyk, zakazují slova. Každý útok na lidskou paměť tak v jistém smyslu představuje útok na lidskou svobodu.
A právě proto má naše dnešní shromáždění velký smysl: protože oživuje paměť. A nechává v určitém smyslu znovu zaznít hlasy našich předků, které měly být umlčeny. Nechává promlouvat jejich příběhy, které měly být pošlapány a zapomenuty.
Zmíním dnes čtyři jména spjatá s Masarykovou univerzitou.
První je profesor starověkých dějin Vladimír Groh. Byl činný v rámci odbojové skupiny Obrana národa a Petičním výboru „Věrni zůstaneme“ – plným názvem: „Odkazu prezidenta Masaryka věrni zůstaneme“. Profesor Groh byl v kontaktu s pražským odbojem a podílel se na zpravodajských aktivitách, mimo jiné prostřednictvím vysílačky umístěné v brněnských Židenicích. V únoru 1941 je zatčen a 30. září 1941 odsouzen pro rušení veřejného pořádku a bezpečnosti a přípravu velezrady k okamžitému trestu smrti. Téhož dne byl v Kounicových kolejích popraven.
Druhý je profesor Jan Uher, zakladatel moderní československé pedagogiky, který působil na Masarykově univerzitě a byl předním představitelem moravského odboje. Byl v těchto místech vězněn. Popraven byl v říjnu 1942 v Berlíně. Vězeňský duchovní po válce uvedl, že nepoznal tak statečného a vyrovnaného člověka. V den popravy do své bible prof. Uher vepsal epitaf: „…zcela odevzdán do vůle boží a v naději, že i smrtí sloužíme vyšším cílům, nejen životem a prací.“
Třetí je profesor Jan Florian, poslední předválečný děkan Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Díky němu vzniká odbojová skupina s kontakty na pedagogy lékařské, přírodovědecké, filozofické i právnické fakulty. Po svém zatčení je vězněn v Kounicových kolejích. Následně je poslán do koncentračního táboru v Mauthausenu, kde je 7. května 1942 společně se 72 příslušníky české a moravské inteligence popraven. Bylo mu 44 let.
Čtvrtý je profesor filozofie a psychologie Josef Tvrdý z naší univerzity, který se ve svém díle mimo jiné zabýval otázkou hrdinství ve společenském životě. Byl zapojen do odboje a gestapem byl zatčen v prosinci 1941. Byl vězněn v těchto místech. Poté byl převezen do Mauthausenu, kde byl 13. března 1942 umučen.
Vážené dámy, vážení pánové,
stojíme dnes na tomto místě především proto, abychom si uvědomili, že ze stovek a tisíců příběhů a osudů, jako jsou tyto, je utkáno jemné předivo naší demokracie a státnosti. A naší svobody.
Bez podobných příběhů statečných lidí, kteří se nepodvolili zlu, by nebyl náš stát. Nebyla by naše demokracie. Nebyla by naše svoboda. Nebyla by naše univerzita. Nebyli bychom ani my.
Právě proto je naší povinností si je stále připomínat. Protože jsou naší součástí.
Proto nesmíme nikdy zapomenout.
Proto nikdy nezapomeneme!
Děkuji Vám.
