Příspěvek Josefa Bejčka, senátora AS MU, je reakcí na komentář členů Studentské komory Akademického senátu MU Daniela Jirků a Damira Solaka s názvem Proč má tajné hlasování smysl.
„Diskuse na květnovém zasedání AS MU se vůbec nevěnovala samotné existenci tajného hlasování a tomu, zda má smysl, jak píšou v komentáři senátoři Solak a Jirků. Nezbytnost, účelnost a legitimitu institutu tajného hlasování nikdo nezpochybnil; takové zjevné zpozdilosti a popírání požadavků zákona, statutu MU a jednacího řádu, které tajné hlasování o jistých otázkách předepisují, by se ostatně sotva někdo dopustil. Jádrem sporu byla jen a pouze – podle mého názoru nesnesitelná – lehkost a neodpovědnost iniciace tajného hlasování vnuceného senátu několika málo senátory nad rámec legitimních důvodů (jde o různé personální volby, nominace a souhlasy).
Smysl tajného hlasování není v ochraně jakkoli arbitrárně definovaných menšin, ale v ochraně vůle hlasujících jakožto vůle skutečné a nezávisle projevené. Právo hlasovat tajně není žádné menšinové právo, ale právo příslušející každému (!) senátorovi, pokud by z legitimních důvodů předvídaných normativně předem (v předpisu), nebo na základě konsensu podstatné části hlasujícího sboru mohl mít obavu, že svoji vůli nemůže svobodně projevit. Možnost vetovat projednání návrhu, jenž byl předložen po lhůtě (tento příklad se uvádí v komentovaném stanovisku jako dokumentace ochrany menšin), nemá s ochranou menšin vůbec nic společného, protože takový opožděný návrh může naopak předložit menšina, ba i jedinec, a přesto se může vetovat. Možností veta se chrání opět jen uvážlivé a kvalifikované rozhodování bez (časového) tlaku.
V krajním případě mohou dnes tajné hlasování vyvolat tři – čtyři senátoři a vnutit tak velké většině svoji vůli skrývat hlasování, a to i bez legitimního důvodu. Návrh na tajné hlasování se přitom nemusí vůbec zdůvodňovat; stačí jen, že si to tak pár lidí přeje a navrhne to… V červnu 2021 tak několik senátorů v souladu s jednacím řádem přinutilo senát hlasovat tajně dokonce o návrhu rozpočtu MU. To řada z nás pokládala sice za legální, ale současně za nelegitimní, a proto navrhovala ono kvórum pro iniciaci ad hoc tajného hlasování zvýšit. V současné úpravě vidíme vychýlení rovnováhy od zásadní veřejnosti jednání a rozhodování AS, která by měla být prolomena jen výjimečně a z mimořádných důvodů. O jejich závažnosti by však nemělo rozhodovat několik jedinců, kteří si prostě „jen tak“ přejí hlasovat tajně, nebo kteří sice chtějí „mít vliv“, ale raději poněkud skrytý a cítit se přitom komfortněji.
Protože důvodnost fakultativního tajného hlasování nelze předem vyloučit, měla by se umožnit v souladu buď s vůlí většiny přítomných, která by důvody demokraticky legitimizovala, nebo přinejmenším se souhlasem podstatně vyššího počtu senátorů, než je stávajících deset procent přítomných (což mohou být v krajním případě jen 3 senátoři). Nejspolehlivějším indikátorem potřeby hlasovat tajně by ovšem bylo schválení tajnosti hlasování většinou kvalifikovanou, a třeba dosaženou i tajným procedurálním hlasováním o návrhu hlasovat tajně. I takový podnět v diskusi zazněl.
Akademický senát je druh parlamentu. V něm se rovněž hlasuje tajně jen ve velmi omezených situacích. Argumentaci jakousi "ochranou menšin" v politickém orgánu pokládám za nepřípadnou a v důsledku za nedemokratickou. Jen si představme, jak by se nám líbilo, kdyby v zákonodárném sboru mohlo několik málo poslanců vyvolat tajné hlasování, aby se nevědělo, jak kdo hlasoval, protože někdo z těch „apoštolů tajnosti“ chce sice rozhodovat, ale současně by kvůli své ochraně rád takticky skryl svůj postoj.
Reprezentant v politickém orgánu nese svoji kůži na trh a ochránit se může nejlépe tak, že na sebe odpovědnost za to, že unese důsledky svého rozhodování, prostě nevezme. Argument, že senátora AS nechrání na rozdíl od parlamentního poslance imunita, pokládám za úsměvný, neboť nepřímo vybízí k replice, že by se tedy tajným hlasováním senátor AS měl snad bránit právnímu postihu? Právě v tom totiž spočívá podstata poslanecké imunity jakožto záruky svobody projevu a trestní a přestupkové nestíhatelnosti. Politickou, mediální, personální a další společenskou odpovědnost naopak poslanec nést musí. Nehlasuje-li se (ze zákona) tajně, voliči by měli vědět, jak kdo hlasoval, resp. by měli mít aspoň technickou možnost dozvědět se to. To je v parlamentu zajištěno a ve společenské diskusi se s těmito informacemi běžně a dlouhodobě pracuje.
Autoři konstatují, že „aktuální veřejná hlasování jsou nyní fakticky téměř hlasováními tajnými“, protože se rozhodnutí odečítá z elektronického hlasovacího systému, a ne ze zvednutých rukou hlasujících. Prvá poznámka je poněkud poťouchlá: není tedy tvrzená „ochrana menšin“ touto „faktickou tajností“ dostatečná, a ještě navíc s bonusem skrytosti, tichosti a bez „dělání vln“ požadavkem na formálně tajné hlasování? Druhá poznámka je vážnější: současný systém skutečně není vhodný a reálně transparentní, protože po ohlášení výsledků veřejného hlasování se s jistotou neví, jak kdo hlasoval a přítomní se mohou “spolehnout“ jen na několikavteřinovou vizuální „kontrolu“ mnoha jmen na obrazovce; archivuje se jen konečný neadresný (anonymní) celkový výsledek. Technicky není problém, aby byly přílohou každého zápisu z AS hlasovací protokoly veřejných hlasování - právě pro posílení odpovědnosti senátorů i jejich demokratické zpětné vazby k voličům. Za takovou změnu praxe se přimlouvám. Že taková evidence může eventuálně sloužit i k „disciplinaci“ jednotlivých senátorů či ke kontrole případné „komorové hlasovací kázně“ či „politiky“ je možná cena, která však nepřevyšuje přínos, spočívající v transparentnosti rozhodování nejvyššího orgánu samosprávy a důvěryhodnosti senátorů.
Při tajném hlasování (kromě vyjmenovaných legitimních situací typu personálních rozhodnutí) nás dnes může zanedbatelná menšina vmanipulovat do pozice, že ani drtivá většina senátorů a senátorek nevyjeví akademické obci, jak skutečně hlasovali (nehledě na to co řekli nebo promlčeli v diskusi). Musíme vyvažovat mezi ochranou nestatečnosti zástupce voličů, jemuž konvenuje tajné hlasování, a legitimním zájmem voličů vědět, jak jeho zástupce o konkrétní otázce hlasuje. Dnes v diskusi o citlivé věci senátor klidně mlčí, aby se "ochránil". Když chce hlasovat jen tajně, tak přece nebude veřejně a s nebezpečím pro sebe brojit – ještě aby se tak někdo „dovtípil“, jak asi o sporné věci či osobě hlasoval, není-liž pravda? Potom si ještě tajně a z „bezpečné anonymní zóny“ zahlasuje; všichni pak máme být spokojeni, jak nám to „pěkně“ funguje? Oč je ostatně zájem "tajného senátora" – zůstat inkognito – legitimnější než zájem "veřejného senátora", aby se vědělo, jak hlasoval?
Nelegitimní zájmy tajnosnubné hlasovací minority (tedy zájmy nepodpořené normativními důvody, resp. velkou částí přítomných) by neměly být nadřazeny zásadní veřejnosti a transparentnosti rozhodování akademického senátu."
