Odborníci, také z Masarykovy univerzity, zkoumají povahu režimu před rokem 68 i po něm, přou se o význam slova „totalitarismus“, sledují osudy těch, kteří zůstali po okupaci v zahraničí, vysvětlují, co se stalo s českou společností – obvyklá srovnání pracují s výrazy jako vystřízlivění z komunistického snu, popřípadě ze snu o socialismu s lidskou tváří, s charakteristikou protiokupačního lidového nadšení proměňujícího se v apatičnost a letargii. Studují období normalizace a její dopady na českou mentalitu. Pamětníci a archivy vydali svá svědectví. Mnoho energie věnují domácí učenci také ruské recepci toho, co se událo v jistém sovětském satelitu, který si chtěl (z hlediska geopolitického poněkud naivně) vydobýt kousek samostatnosti a svobody. Připomínají například onu hrstku statečných, kteří v samém srdci impéria, v Moskvě, protestovali proti okupaci malé země, která svými dějinami a kulturou patří k západní Evropě.
Jedenadvacátý srpen
První okupanti na brněnské území vkročili ještě před půlnocí na 21. srpna. O pár hodin později je následovaly desítky vojenských letounů Antonov. Operace proběhla hladce i díky ochotě příslušníků československé armády. Sověti byli o situaci v Brně dobře zpraveni, ostatně okupační velitel města generálporučík Ivanov (patrně krycí jméno) zde údajně o dva měsíce dříve pobýval „na exkurzi“. Díky tomu došlo k bleskovému obsazení klíčových úřadů a vojenských objektů, při čemž napomáhaly do pohotovosti povalené sbory SNB a StB, a k přerušení telefonních linek a dopravy. Pod částečnou kontrolu se dostala i práce novinářských redakcí, ale někteří zaměstnanci Československého rozhlasu a Československé televize se odhodlali k podzemnímu vysílání v improvizovaných podmínkách.
Většina Brňanů se o okupaci dozvěděla v ranních hodinách cestou do práce. V ulicích občané potkávali sovětské vojáky se samopaly, doprovázené obrněnci a tanky. Někteří se marně pokoušeli vysvětlovat nezvaným hostům reálnou situaci v Československu, jiní v zoufalství skandovali protiokupační hesla, mezi nimiž nechyběly paralely s nacisty. V centru města docházelo ke spontánním shromážděním a začaly se objevovat transparenty a letáky hájící Alexandera Dubčeka a Ludvíka Svobodu a odsuzující okupaci. Jednadvacátý srpen si v Brně vyžádal dvě oběti na životech z řad civilistů a přinejmenším čtyři vážně raněné.
Marek Vlha, Josef Šaur, Lukáš Fasora, Jiří Hanuš, Jana Černá, Anna Pečinková: Kalendárium Masarykovy univerzity 1919 – 2019
Munipress 2019
Tolik výročí, které by za běžných okolností už nevyvolávalo mnoho zájmu. V současnosti však nabývá novou aktuálnost. Sovětský svaz sice už neexistuje, současná Ruská federace se však nesnaží zakrýt, že chce přinejmenším v blízkém pohraničí rozšířit sféru svého vlivu a že touží po návratu některých mocenských poměrů z doby studené války. Československo sice už neexistuje, jeho nástupnické státy si však ve větší či menší míře uvědomují, co se děje na Ukrajině a o co jde v tomto konfliktu, do kterého se zapojuje Evropa i Spojené státy a který sleduje, aktivněji či pasivněji, celý svět. Rok 1968 a okupace Československa tak získává další, velmi současný kontext.
V prvé řadě jde o to, že si naléhavě uvědomujeme, že nikdy není úplně vyhráno, že i když se jako Česká republika se svými univerzitními institucemi těšíme nebývalé míře svobody a samostatného rozvoje, tak o tyto vděčně přijímané skutečnosti můžeme přijít. Naše země je sice dnes více chráněna než Ukrajina a je v jiné situaci, o to naléhavěji si můžeme – a to i na základě své hořké zkušenosti z osmašedesátého – uvědomovat svou odpovědnost za to, co se děje v blízkosti našich hranic. Univerzita, jejímž primárním posláním je výuka a vědecký výzkum, se hlásí k této odpovědnosti – nejen tím, že chce analyzovat současnou politickou situaci, že chce vyhodnocovat minulost a přítomnost zemí na východ od nás, že chce bránit dezinformacím, ale i tím, že projeví svou solidaritu s postiženými. K těm patří především trpící Ukrajinci, kteří zápasí o samostatnost své země – a mají v tomto zápase určitě větší šanci, než jsme měli my před šestapadesáti lety.
Význam výročí roku 1968 je dvojí. Můžeme si uvědomovat význam toho, oč jsme se alespoň zárodečným způsobem pokoušeli před srpnem, totiž význam demokracie a samostatného národního státu, a tragédii toho, co se nám v srpnu stalo – a na čem bohužel mnozí spolupracovali už od konce druhé světové války. Toto vzpomínání a rozvažování se ovšem děje v nové situaci, kdy si naléhavě připomínáme povinnost solidarity s Ukrajinou a jejím osudem.
Srpen 1968 v Brně
Nesmírný význam v podpoře reformního dění na škole měl tisk. Kromě ad hoc vydávaných letáků a neformálních periodik se diskuse o nové podobě vysokých škol objevovala i v běžném tisku a postupně se tak otevírala mnohá dosud tabuizovaná témata, objevily se první náznaky volání po vyvození osobní zodpovědnosti konkrétních osob z vedení univerzity i fakult za problémy minulých let, a pomalu se tak rozbíhal demokratizační proces celého veřejného dění na škole.
Typickým znakem situace v Brně, podobně jako i v jiných zlomových letech, byl opět poměrně mírný průběh politické činnosti i nejradikálnějších reformistů, zvláště ve srovnání s Prahou. S ráznými projevy vystupoval na veřejných setkáních zvláště pracovník katedry marxismu-leninismu Jaroslav Šabata, tato pracoviště se navzdory své velmi kontroverzní minulosti stala přímo baštou reformních sil. Na fakultách byla situace dosti proměnlivá, trval oportunistický postoj naprosté většiny učitelů k vývoji veřejného dění. Pevnější půdu pod nohama získali reformisté hlavně na filozofické fakultě, které sekundovali přírodovědci, i tady ovšem elán učitelů až na výjimky markantně pokulhával za aktivitami studentů. Pouze na pedagogické fakultě dostala snaha po reformě podobu úsilí po odvolání kompromitovaných představitelů školy, konkrétně děkana Františka Frendlovského – ovšem ani zde se studentům a mladším učitelům (Oldřich Hanzl, Zdeněk Kožmín, Igor Zhoř) nepodařilo prosadit svou přes odpor konzervativců a oportunistů kolem rektora Martince. Všude jinde byla přítomnost totalitními praktikami proslulých učitelů a funkcionářů tiše tolerována s vědomím dosavadní křehkosti demokratizačního procesu.
Lukáš Fasora, Jiří Hanuš: Masarykova univerzita v Brně. Příběh vzdělání a vědy ve střední Evropě
Munipress 2009