Přiznám se: Z nabídky, abych napsal stručný komentář k prezidentským volbám, jsem nebyl zvlášť nadšen. Ne však proto, že bych na danou věc neměl utvořen názor. Ve světle nevídané polarizace společnosti, která konání přímé volby hlavy státu provázela, totiž bylo zřejmé, že sebemenší kritika toho či onoho kandidáta vzbudí u řady čtenářů pohoršení a povede k nařčení, že má argumentace se již neodehrává v rovině politologické, nýbrž politické.
Politika je jednoduše citlivá záležitost. I přes tuto prekérní situaci bych chtěl upozornit na jeden zásadní moment, který se dle mého soudu nejvýrazněji podepsal na průběhu i výsledcích volby prezidenta republiky. V první řadě se hodí věnovat pár slov tomu, čemu „vděčíme“ za napětí, které se ve společnosti stupňovalo s tím, jak se blížil termín hlasování. Nebylo to ani tak vyloučení Tomia Okamury nebo tetování Vladimíra Franze; byly to především politické kampaně.
Pozornost dále věnujme té nejvýstřednější – asi se shodneme, že ji se svým blízkým okolím připravil Karel Schwarzenberg. Nelze popřít, že by se jí strategie ostatních v mnohých aspektech nepodobaly, nicméně působení jeho týmu vskutku představuje ten nejkřiklavější případ.Punkový účes, byť vytvořený několika kliknutími v grafickém editoru, a barvy jako vystřižené z obalu desky Sex Pistols, to byla základní výbava příznivců knížete. Výsledek? Předem odepisovaný místopředseda neoblíbené vlády prošel do druhého kola.
Média tento fakt interpretovala jako mimořádný úspěch politického marketingu – určitých podpůrných prostředků, které používá kandidát a jeho lidé v předvolebním období. Vypomůžu-li si sportovním příměrem, uplatňování metod politického marketingu je něco podobného, jako když maratonec pije iontové nápoje či konzumuje další, politologovi neznámé preparáty posilující jeho zdatnost. Někdy mohou tyto prostředky být na hraně regulérnosti soutěže, ale výkonnostní sport se bez nich v současné době neobejde.
V politice jakbysmet. Stačí vzít v úvahu proces, jakým byl před volbou do povědomí veřejnosti injektován příběh o hodném knížeti, skoro by se dalo říct o druhém Václavu Havlovi, kterého mají rádi i mladí, protože prý vyjadřuje budoucnost. A má žluto-fialové placky, takže je to i rebel. Každá story ale jednou končí a úsilí volebního týmu o stylizaci Schwarzenberga do role bytostně kladného hrdiny, který nemá cokoli společného se současnou vládou, v nejdůležitějších chvílích neobstálo. Přebila ho totiž jiná karta – nacionalismus. Stejně jako příběh o chrabrém šlechtici záležitost z velké části postavená nikoli na věcné stránce, ale na emocích.
Tím se dostávám k meritu celé věci. Po první zkušenosti s přímou volbou není od věci nastolit otázku, co stojí za vyprázdněným pojetím politiky spočívajícím v informačním zkreslení, které přinesly české marketingové kampaně prezidentských kandidátů. Odpovědět je relativně snadné. Kořeny hledejme v omezených pravomocích hlavy státu v parlamentních demokraciích. Když chybí silná témata, nezbývá než orientovat se primárně na afektivní stránku, a to s vydatnou pomocí příběhů, které navozují představu o boji dobra se zlem, jež sice bývá postavena na velmi vratkých základech, ale i tak stačí k vykopání hlubokých příkopů ve společnosti.
Až na vysokou volební účast, kterou odborná literatura chápe jako jeden ze symptomů vysoké demokratické výkonnosti režimu, prezidentská volba zanechala spíše rozpačité dojmy. Snad se alespoň ve volbách do Sněmovny podaří navrátit politice obsah a příběhy podobné těm z kampaní bude společnost konzumovat už jen tam, kde mají své přirozené místo. Tedy především v pohádkách.
Autor působí na katedře politologie FSS MU
