Konflikt, který trvá v Sýrii od března 2011, si vyžádal do dnešních dnů podle oficiálních čísel už více než 110 tisíc životů. Ve skutečnosti však bude počet jeho obětí mnohem větší.
Podobně děsivý je i počet zraněných, uprchlých a válečným konfliktem jinak postižených. Navíc se celá syrská tragédie stává po více než dvou letech trvání v očích světa spíše už jen „statistickou záležitostí“. Každodenní násilí a utrpení je totiž už pro většinu lidí jen velmi těžko představitelné.
Situace navíc nemá vůbec jednoznačné východisko (jako tomu bylo například u nedávného libyjského konfliktu), protože frakce bojující proti syrskému režimu se výrazněji štěpí a některé z nich se posouvají směrem k radikálnímu islamismu. Konflikt je tak stále nepřehlednější, neboť již není zdaleka jasné, které protirežimní frakce spolu ještě spolupracují v boji proti Asadovi a které již začaly bojovat mezi sebou.
Svým charakterem se tak válka v Sýrii stále více podobá občanské válce v sousedním Libanonu v mezidobí 1975–1990. Tehdy také uzavíral aliance či navzájem mezi sebou bojoval velký počet různých milicí a násilí mělo výrazně sektářský charakter.
I v dnešní Sýrii se oběťmi konfliktu stávají stále častěji syrské náboženské menšiny. To vše nahrává právě prezidentu Asadovi a jeho establishmentu, který je reprezentantem menšiny aláwitské a má politickou oporu i mezi křesťany a drúzy. Oproti tomu protivládní síly jsou hlavně sunnitské.
Velmi silnou událostí, která na chvíli vrátila syrský konflikt na čelní stránky světových médií, byl útok bojovým plynem sarin, ke kterému došlo letos 21. srpna na damašském předměstí Ghúta. Počet jeho obětí nebyl přesvědčivě prokázán, ale nejnižší údaje hovoří o minimálně čtyřech stovkách a ty nejvyšší téměř o dvou tisících.
Drastické záběry z útoku pohnuly světovou veřejností a přiměly i amerického prezidenta Obamu k rezolutním prohlášením. Obvinil z útoků syrský režim a prohlásil, že po použití chemických zbraní není možné násilí z jeho strany už více tolerovat.
Na přelomu srpna a září se zdálo, že útok Američanů a několika jejich spojenců proti syrskému režimu je téměř nevyhnutelný, a to i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. V ní totiž zásah proti Asadovi blokovala nejen Čína, ale především Ruská federace. Hrozbu útoku ze strany Spojených států však Asadův režim alespoň dočasně zažehnal přistoupením na rusko-americký plán eliminace syrských chemických zbraní.
Okolnosti chemického útoku se dlouho vyšetřovaly, ale není jasné, která ze stran ho má na vlastně svědomí. Ať je tomu jakkoliv, Asadův establishment je nyní v relativním bezpečí, zatímco opoziční skupiny se naopak čím dál tím více ponořují do vzájemných konfliktů. Z hlediska brzkého omezení syrského krveprolévání tak není příliš mnoho místa pro optimismus.
Autor působí na Fakultě sociálních studií MU.
