Rychle bušící srdce. Kapky potu na zádech. Žaludek v krku a sucho v puse. Pro někoho symptomy přicházející chřipky, pro mě běžné projevy nervozity. Odmala nás ve škole učí, jak číst, psát a počítat. Ale účinný recept na to, jak se vypořádat se strachem a vystupováním na veřejnosti, nám nikdo neprozradí.
Základní škola je v tomto ohledu poměrně nevinnou záležitostí. Jednou za pololetí skončíte před tabulí a pět minut vás tam trápí před celou třídou. Pak přijde maturita. Bakalářské státnice. Magisterské státnice. To všechno ve zdraví přežijete a říkáte si, studovat mě baví, tak co dál?
Najednou se ocitnete na doktorském studiu a přijde chvíle, kdy se jako doktorand můžete zapojit do výuky na fakultě. Řeknu vám, mít vlastní seminář, to je úžasná věc. Všechno, co vás zajímá a baví, uspořádáte do takového klubíčka, které společně se studenty rozmotáváte, sem tam zavážete uzel a někdy se taky stane, že to vaše hýčkané klubko skončí na konci semestru na cimprcampr.
S čím však jako nadšený pedagog moc nepočítáte, je vaše vlastní tréma. Nervozita, která vás svazovala po celou dobu studií. Ten mučivý pocit, provázený koktáním a chvěním se až po samé konečky prstů.
To všechno je najednou zpátky. A je to neuvěřitelně zvláštní pocit, protože v tu chvíli nejste student, ale učitel. První hodina skončí a vy ani nevíte, co jste celou dobu blekotali. Snažíte se vzpomenout si na podrobnosti, ale marně. Zároveň vás zaplaví opojné uvolnění, protože je to za vámi. Pro tentokrát.
S vidinou poměrně dlouhého semestru však začnete přemýšlet, jak z toho ven. Ne ze semináře, ale z toho šíleného stavu, ve kterém si uvědomíte, že vás něco baví a ničí zároveň. A tak začnete zkoušet různé techniky, které by vás – podle přátel, vyhledávání v Googlu a půl tuctu motivačních knížek – měly zbavit stresu a nervozity.
Dozvíte se spoustu věcí. Že je dobré zhluboka dýchat a před plánovaným výstupem rychle vyběhnout schody, abyste uvolnili napětí. Naučit se celou přednášku nazpaměť. Sníst malý kousek čokolády. V praxi pak většinou sníte celou čokoládu a posbíráte i drobečky – co kdyby vám náhodou nějaký cukr chyběl...
Některé rady pomohly, většina z nich vůbec. Pár fíglů používám dodnes a mé veřejné projevy se viditelně zlepšily. Nebo si to alespoň sobecky myslím. Víte, jaká byla ta nejlepší rada, kterou jsem dostala? Trénuj! Bolí to a začátky jsou nepříjemné, ale stojí to za to. Momentálně učím už třetí rok a za tu dobu jsem se v seminářích setkala s mnoha skvělými a inspirativními studenty. Vystupování před lidmi se ale stále nestalo mým šálkem kávy.
Ptáte se, proč to všechno píšu? Když jsem kamarádům vyprávěla o pedagogických zážitcích, vyděšeně se na mě podívali a vyhrkli: „Ty seš jako introvert jo? A bojíš se mluvit na veřejnosti? To jsme si vůbec nevšimli.“ Tak vězte, že i sebevětší bavič a extrovert v sobě může mít kousek introverta, kterému je nejlépe někde v ušáku s knížkou.
Autorka působí v Ústavu české literatury a knihovnictví FF MU.
