O dnešní společnosti se často prohlašuje, že se z ní vytrácejí jistoty a projevy lidské vzájemnosti. Vše údajně podléhá diktátu změny a individualismu, které společnost tříští a rozkládají. Svět už není „tím, čím býval“, a vyhlídky na budoucnost se jeví být chmurnými.
Navzdory takto vylíčenému obrazu tu však přece jen nějaké ostrůvky stálosti zůstávají. Pomineme-li poslanecký mandát Marka Bendy a slavičí hlas Karla Gotta, patří k nim bezesporu vánoční svátky.
Skeptický hlas nicméně může namítnout, že ani ty Vánoce už nejsou tím, čím bývaly dříve. Ze svátků lásky a klidu se stala ryze komerční záležitost a vyčpělý kýč, před kterým není v časech všudypřítomných masmédií a hypermarketů úniku. Křesťan pak ještě tiše dodá, že už i samotné „svátky lásky a klidu“ znamenají zpronevěru původní myšlence.
Již před více než sto lety postřehl sociolog Georg Simmel, že veškeré lidské projevy podléhají nutnosti uzavírat se do „neživotných“ kulturních forem a následně si „žít svým vlastním životem“, čímž se vzdalují autentickým lidským impulsům, z nichž původně vzešly. Člověk tak obývá svět „umělých“ výtvorů, ke kterým nepociťuje žádné silnější osobní pouto. Vánoce se v této souvislosti nabízejí jako názorná ukázka toho, kterak z něčeho „vyprchal duch“ a zůstala jen ona „prázdná forma“.
Zaujmout ale můžeme i optimističtější pohled. V něm se nám Vánoce odhalí jako důležitý kolektivní rituál, který do jisté míry dokáže tlumit odstředivé tendence, jež naši současnost provázejí. Skutečnost, že pro většinu lidí tento svátek svůj význam nadále má a na rozdíl od většiny jiných svátků se k němu dokáží spontánně přihlásit, naznačuje, že sociální dezintegrace není až tak pokročilá. Podle jiného ze sociologických klasiků Emile Durkheima není pro fungování společenství nezbytné, aby jeho členové vykonávali veškeré své aktivity kolektivně. Lidé po většinu času mohou svůj život realizovat individuálně nebo v menších skupinách. Postačuje, když budou mít příležitost se občas (a ideálně v pravidelných periodách) pohromadě sejít a podílet se na společných aktivitách.
Vánoce se sice obvykle odehrávají v úzkém kruhu rodiny nebo nejbližších přátel. Ale uvážíme-li, že tento zvyk v jednom čase (koncem prosince) a na jednom místě (v České republice) vykonává velká část obyvatelstva, budeme mít před sebou kolektivní rituál takřka ukázkový. A to nechme stranou fenomény předvánočních trhů či oficiálního rozsvěcování vánočních stromů na náměstích, při kterých můžeme onu „kolektivnost“ zažít přímo na vlastní kůži.
Je pochopitelné, že mnohé skeptiky podobné tvrzení příliš neuspokojí – jeden „prázdný rituál“ společenství nedělá. A budou mít pravdu. Na druhou stranu, ze sociologického hlediska znamená i takový „prázdný rituál“ (který navíc řada lidí dokáže i dnes prožívat plně) poměrně hodně. Situace bude radikálně odlišná až v situaci, když ve společnosti nebude přítomný ani on. Pak už ani slovo „společnost“ nebude na místě.
Autor je z Katedry sociologie Fakulty sociálních studií MU.
