Je 28. října a českou společností znovu cloumají silné emoce. Jejich zdrojem však není procítěné zpřítomnění si okamžiku, kdy vznikl náš – již nějakou dobu neexistující – stát. Ale další kolo „kulturní války“ započaté poslední volbou prezidenta a premiérově zavřené obchody s prodejní plochou větší než 200 metrů čtverečních.
Přesto by bylo unáhlené odbýt vztah české společnosti k 28. říjnu jako povrchní a citově povadlý. Zjištění Centra pro výzkum veřejného mínění z podzimu 2013 ukázala, že Den vzniku československého státu zaujímá pozici nejdůležitějšího státního svátku, jehož význam bychom si měli připomínat.
Přes 90 % dotázaných potvrdilo, že je pro ně 28. říjen „rozhodně“ či „spíše“ důležitým dnem. Tím se stal plnohodnotným partnerem Štědrého dne a na hlavu porazil Den vítězství (8. května), Den české státnosti (28. září) nebo Den boje za svobodu a demokracii (17. listopadu).
Může to působit poněkud překvapivě, vezmeme-li v úvahu, že vztah Čechů a Češek ke státu je tradičně vlažný až nedůvěřivý a národní hrdost vyplouvá na povrch „jenom když vyhrajeme v hokeji“. Realita ovšem může být barvitější. Jak v roce 1992, rozlučkovém roce československého státu, napsal tehdejší čerstvý ex-předseda české vlády Petr Pithart: „v mé optice je sice slovenský nacionalismus přímočařejší, okázalejší, explicitnější, jaksi spontánně upřímnější, ale ten český není proto bagatelní. (…) Řekl bych, že je spíše implicitní, bez slovenské prvoplánovosti (okouzlení slovy a symboly!), tedy sofistikovanější a zároveň jaksi vyžilejší, a že je spíše než idealisticky zaměřen k hmotným statkům.“
O obsazení Obilního úřadu v Praze Národním výborem onoho pozdně říjnového rána roku 1918 už dneska jen sotvakdo ví. Přesto v české společnosti zůstává živé přesvědčení, že odkaz 28. října lze tím či oním jednáním „pošpinit“ nebo „zneuctít“. Síla tohoto dne může – podobně jako síla postavy Tomáše Garrigue Masaryka – pramenit ze skutečnosti, že se dané události neodehrály zase tak dávno, aby zůstaly jen mrtvým datem v učebnici dějepisu, ale současně ne tak nedávno, aby se kolem nich ještě nestačil utvořit mýtický opar zahalující všechno rušivé.
Vznik samostatného československého státu představuje klíčovou identitotvornou událost v myslích všech žijících generací, bez ohledu na to, za jakých historicko-společenských podmínek braly rozum. Den jeho připomínky je klíčovým svátkem českého „civilního náboženství“.
Otázkou pro časy přítomné zůstává, zdali nám pravidelné připomínání 28. října roku 1918 bude pouze ukazovat, odkud přicházíme, nebo se stane též příležitostí k určení toho, kam kráčíme. Možný je však také scénář, ve kterém už ono „my“ z předchozí věty nebude odkazovat k ničemu reálnému. „Imagined community“ českého národa se rozplyne v postmoderní tříšti lokálních identit a kmenů a 28. říjen se stane svátkem, který bude oslovovat jen hrstku věrných.
Autor je odborný asistent Katedry sociologie FSS MU.
