Patrně nikdy nebylo jmenování profesorů v České republice tak frekventovaným mediálním tématem jako v posledním půl roce. Od sporu vysokých škol s prezidentem Zemanem o jmenování profesora Putny se rozvinul konflikt, který sám prezident na setkání s předsednictvem České konference rektorů 20. ledna označil za „válku“.
Prezident trvá na tezi, že není automatem na podpisy a pokud by měl profesory dále jmenovat, vyhrazuje si právo posuzovat jejich způsobilost pro získání akademického titulu. A protože vysoké školy ústy svých zákonných reprezentací takový výklad vysokoškolského zákona rozhodně odmítly, prezident na oplátku odmítá podepisovat navržená jmenování. Více než osmdesát docentů, kteří splnili všechny zákonné podmínky pro udělení titulu profesor, tak čeká před hradními branami. A prezident místo jmenování usiluje o změnu zákona, jež by jmenovací pravomoc přenesla na jiného představitele státu.
Předchozí praxe, kdy profesory navržené vědeckými radami univerzit prezidenti Havel a Klaus jmenovali bez medializovaných výhrad, měla z pohledu vysokých škol velké kouzlo. Akt jmenování získával nejen na zasloužené společenské prestiži, ale dopadal na něj i odlesk starých časů, kdy panovníci univerzitám udělovali životně důležité privilegium, totiž akademické svobody. Podpis prezidenta tedy nebyl vysokými školami chápán jen jako povýšení společenského statusu jmenovaných profesorů, byl současně symbolickým gestem, kterým byly univerzity vyjímány z politizované a obecně nepříliš dobře fungující úřední moci státní mašinerie a svěřovány pod nadstranickou záštitu samotné hlavy státu.
Stranický, přímo zvolený prezident Zeman toto kouzlo svým postupem v kauze Putna neodvolatelně zrušil. Od instance, v níž univerzity spatřovaly záruku své politické nezávislosti, se jim dostalo šokujícího poučení, že aktivní účast docenta Univerzity Karlovy na demonstraci gayů s transparentem vysmívajícím se bizarnímu poradci ministra školství, proslavenému homofobními výroky, je zásadní překážkou pro jmenování profesorem. Nikoliv jeho odborná nedostatečnost, ale jeho občanské angažmá má být podle prezidenta považováno za překážku.
Snaha o přenesení pravomoci
Prezident nakonec se jmenováním Putny profesorem souhlasil, výměnou za slib tehdejšího ministra, že předloží novelu vysokoškolského zákona, v níž bude jmenování profesorů svěřeno ministrovi školství. Vysoké školy takovou změnu odmítly ze tří důvodů.
Zaprvé ministrem školství se u nás může stát opravdu kdokoliv. Zadruhé ministr je na rozdíl od prezidenta, vnímaného alespoň donedávna jako nadstranická role, silně politická figura, u níž lze očekávat pokušení zohledňovat stranická hlediska v „personální“ práci. A zatřetí řada zasvěcenějších tušila, že i zdánlivě malá změna v zákoně, například záměna slova prezident slovem ministr v jednom paragrafu, může mít fatální legislativní a právní následky. Před tím opakovaně varovaly Česká konference rektorů a Rada vysokých škol.
Prezident se tedy počátkem nového roku uchýlil k nápadu, že by profesory jmenoval předseda Senátu Parlamentu České republiky jako druhý nejvyšší ústavní činitel. Nenapadá mě sice žádný pozitivní důvod, proč by tomu tak mělo být, ani věcný, ani historický, ba ani symbolický či emocionální, ale to je vlastně vedlejší. Důležitější je to, že po měsících nečinnosti na podnět prezidenta náhle ministerstvo školství a vláda při předkládání novely vědomě porušily vysokoškolský zákon, který ukládá ministerstvu povinnost projednat významné změny s reprezentacemi vysokých škol. A ještě důležitější je to, že zdánlivě malá novela, inzerovaná jako záměna slova „prezident“ za slova „předseda senátu“, má důsledky a souvislosti daleko přesahující problém, kdo bude jmenovat.
Ohrožení autonomie vysokých škol
Vládní legislativci si při překotné přípravě novely na hradní objednávku uvědomili dlouho tušený latentní problém aplikace správního řádu na proces jmenování profesorů. Navrhli znění, jež stanovuje pro jmenování jasné lhůty a otevírá dotčeným možnost soudního přezkoumání. Současně ovšem tomu, kdo jmenuje profesory, dává explicitní možnost jmenování odmítnout. A to tehdy, pokud v řízení „nebyly splněny podstatné věcné nebo formální náležitosti, které mohly mít vliv na jeho výsledek; zamítavé rozhodnutí musí být vždy odůvodněno“.
A zde je skutečně zakopán pes. V novele se tak navrhuje zřízení další instance a fáze jmenovacího řízení, která se bude odehrávat mimo vysoké školy a která bude mít právo posuzovat meritorní stránku věci. Současný předseda Senátu by patrně postupoval velmi zdrženlivě, ale tady nejde o konkrétní osoby a obsazení.
Při dostatečně extenzivním výkladu „podstatných věcných náležitostí“ ve stylu prezidenta Zemana hrozí velmi komplikované jmenování některých kandidátů, kteří se budou muset domáhat jako jednotlivci u soudů potvrzení stanoviska univerzity proti názoru předsedy Senátu. Ten by si patrně musel vytvořit pro posouzení oněch věcných náležitostí nějaké odborné grémium, které ovšem nebude pod kontrolou akademické samosprávy. A v končených důsledcích dojde k výraznému omezení autonomie univerzit v personálních věcech. Přitom už současný postup, kdy profesory jmenuje prezident, a nastavení obecných pravidel akreditace pro jmenovací řízení státem označil srovnávací výzkum Evropské univerzitní asociace před dvěma roky za výrazné omezení autonomie univerzit státem. Meritorní posuzování navržených profesorů předsedou Senátu či jiným politickým funkcionářem je pak něco, co nemá ve svobodném světě obdoby a místo.
V situaci tohoto razantního nátlaku některých politiků na změnu vysokoškolského zákona a na omezení autonomie vysokých škol je třeba usilovat o dvojí. Zaprvé je třeba získat čas pro seriózní jednání s novou vládou a parlamentem o legislativních změnách, které by umožnily odblokovat návrhy na jmenování, kterých každým dnem přibývá. A zadruhé je třeba intenzivní diskuse akademické veřejnosti o možnostech pozitivního řešení.
Po zkušenostech z posledního roku jsem přesvědčen, že jediné bezpečné řešení z hlediska autonomie vysokých škol je ponechat celý proces jmenování profesorů na půdě vysokých škol tak, jako je tomu v případě habilitačních řízení. To nezbytně neimplikuje ani funkční místa (i když bych je já osobně uvítal), ani nepřenositelnost titulů a ohrožení jejich srovnatelnosti, ani posílení role rektorů v procesu jmenování profesorů. To jsou falešné a demagogické argumenty používané jako obhajoba nezákonně předložené novely.
Času máme velmi málo, je třeba se rychle pokusit o nalezení přijatelného kompromisu uvnitř akademické obce a neotevírat koncepční spory, jejichž řešení by si žádalo roky. Musíme najít shodu, která umožní ubránit univerzity politickým zásahům. A současně musíme na univerzitách rychle najít nástroje, jak minimalizovat škody, které vznikají navrženým kolegům v důsledku toho, že je prezident nechává jako rukojmí čekat před branami.
Autor je rektorem Masarykovy univerzity.
