Uplynuly již více než dva roky od bouřlivých protestů proti vysokoškolské reformě ministra Dobeše, které vyvrcholily Týdnem neklidu, a skončily velkým úspěchem: Dobeš i jeho reforma jsou dávno pryč. Reportáž z Brněnského fóra s podtitulem Akademické svobody, dva roky od studentských protestů, však interpretuje tehdejší události poněkud odlišně, než jak jsem je coby jeden z organizátorů brněnských protestů vnímal já. S názory, že šlo o školné, nikoli o svobodu, se opravdu ztotožnit nemohu. Ostatně už před dvěma lety jsme v každé druhé větě museli vysvětlovat, že to opravdu není o penězích. Proto si dovolím krátce rekapitulovat tehdejší události.
Po té, co v roce 2010 do ministerského křesla usedl Josef Dobeš, se na ministerstvu školství začaly dít neuvěřitelné věci. Připomeňme si nejprve ministrovy úspěchy. Dobeš dokázal ustát to, že si za svého náměstka vybral nacionalistu a xenofoba Ladislava Bátoru. Prezidenta Klause pak dokázal nadchnout natolik, že ten jej označil za nejlepšího polistopadového ministra školství a dokonce odmítl přijmout premiérův návrh na Dobešovo odvolání. Na pozici vedení evropských fondů dokázal Dobeš udělat takový pořádek, že se tam během dvou let vystřídalo pět vedoucích. A přestože závazné stanovisko Akreditační komise bylo záporné, Dobeš svévolně prodloužil akreditaci magisterského studijního programu plzeňským právům.
V legislativní oblasti ministr Dobeš již tak úspěšný naštěstí nebyl. Pravda, při přípravě své reformy vysokého školství, kterou vtělil do dvojice zákonů (o vysokých školách a o finanční pomoci studentům), nejprve dokázal bez skrupulí obejít národní reprezentace vysokých škol, tedy Radu vysokých škol i Českou konferenci rektorů. Proto se k reformním návrhům odmítavě postavily také desítky akademických senátů. Avšak ani to nedokázalo ministrovu reformní horlivost zpomalit. Ke slovu jsme se proto přihlásili my, studenti.
19. ledna 2012 vyletělo z oken Univerzity Karlovy 90 melounů symbolizující peníze „vyhozené“ za přípravu reformy. Nutno dodat, že tyto peníze za přípravu reformy utratil během vlády několika ministrů tým vedený Petrem Matějů. Na to bychom rozhodně neměli zapomínat. 25. ledna se na půdě Masarykovy univerzity uskutečnilo mimořádné setkání studentských senátorů z 6 brněnských vysokých škol. Jako dosluhující předseda Studentské komory Akademického senátu Masarykovy univerzity jsem měl tu čest toto jednání řídit. Ve společném prohlášení jsme vyzvali vládu k přepracování zákonů v souladu s připomínkami odborné veřejnosti. Napadali jsme tři věci – omezení autonomie vysokých škol, omezení počtu studentů v senátech a zákon o finanční pomoci studentům jako celek. Na samotné otázce školného bychom se nikdy neshodli, protože mezi námi byli jak jeho odpůrci, tak zastánci. Všichni jsme však byli zajedno v tom, že předkládaný návrh zákona je paskvil, který nic dobrého nepřinese.
Po nulové odezvě jsme uspořádali 1. února první velkou demonstraci. Navzdory mrazu se protestního průvodu zúčastnilo více než 1 000 studentů. Na průvod navazovala beseda pořádaná brněnskou odnoží iniciativy Za svobodné vysoké školy, se kterou jsme od té doby úzce spolupracovali. Úspěch se opět nedostavil, proto jsme na 8. února svolali do Brna další setkání zástupců studentských senátů. Tentokrát přijeli také kolegové z Prahy, Hradce, Zlína i Liberce a ve společném prohlášení jsme již hrozili celorepublikovými protesty. Mezitím také rychle sílila iniciativa Za svobodné vysoké školy. Na rozdíl od studentských senátorů sice postrádala právní legitimitu, ale byla o to svobodnější a spontánnější, takže dokázala jednat velice rychle a přitáhla k protestnímu hnutí mnoho studentů.
Poslední únorový týden byl ohlášen jako Týden neklidu. Studenti i akademici se chystali na demonstrace, besedy, koncerty i happeningy proti Dobešově reformě. Druhá velká demonstrace se konala opět v Brně. 28. února prošlo brněnskými ulicemi zhruba 6 000 protestujících. Druhý den se demonstrovalo v Praze (10 000 protestujících), Hradci (1 500), Ostravě (1 000), Plzni (700) a Ústí (400). 30. března přijímá prezident rezignaci ministra Dobeše a návrhy jeho reformních zákonů jdou k ledu. Bitva za svobodu vysokých škol je protentokrát vyhraná.
A teď zpět k nedávnému Brněnskému fóru. Jeden z panelistů, prorektor Univerzity Karlovy Stanislav Štech, údajně prohlásil, že se od té doby nezměnilo téměř nic, protože o svobodnou akademickou obec se ve skutečnosti ani nebojovalo. Místo toho se prý bojovalo „proti školnému, poplatkům a reformě ministra Dobeše.“ Mohli bychom asi vést dlouhé akademické diskuse v duchu debaty, zda boj proti bezpráví je zároveň bojem za spravedlnost či nikoli, a do jaké míry na tom v konečném důsledku sejde, ale do toho se raději pouštět nebudu.
Další z panelistů, Martin Petrus, který protesty organizoval coby studentský senátor a člen Rady vysokých škol v Hradci Králové, měl uvést, že spíše než o akademické svobody šlo o školné. Nevím, jak to vypadalo v Hradci, ale tady v Brně to bylo primárně o těch akademických svobodách. To protistrana nám do omrzení podsouvala, že nám jde jen o školné a že nám jsou akademické svobody fuk. Podle mě to bylo právě naopak. Ostatně proto se k protestům přidali také lidé, kteří přitom sami volali po zavedení školného. Ale ruku do ohně za každého protestujícího samozřejmě dát nemohu. Někdo přišel kvůli svobodě, někdo kvůli školnému, někdo kvůli obojímu a někdo třeba jenom proto, že si chtěl zařvat společně s davem. Za organizátory z řad senátorů, iniciativy Brno Za svobodné vysoké školy a mnoha jednotlivců studentů i akademiků mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsme udělali maximum proto, abychom lidem vysvětlili, proč jsme tam my a proč by se oni sami měli také přidat.
Další panelista, emeritní profesor Ivo Možný, měl prohlásit, že „Studenti rozumí univerzitám jako špačci ornitologii.“ Moje zkušenost je naštěstí opačná a domnívám se, že pan profesor svými neuváženými slovy musel mnohé z kolegů současných i bývalých studentů urazit. A možná by se měl zamyslet nad tím, co sám vykonal proto, aby studenty kromě probírané látky naučil také tomu, co to znamená být součástí akademické obce. Před dvěma lety jsme Brnem pochodovali nejprve v mraze a potom v dešti právě proto, že jsme si své odpovědnosti ke své alma mater a ke svým kolegům studentům i akademikům byli dobře vědomi.
Přál bych si, aby naše tehdejší protesty byly inspirací pro mnohé další. Boj za svobody, ať už akademické nebo jakékoli jiné, se totiž nedá vyhrát jednou provždy. Ten se vede neustále. Jen v ulicích by se měl vést pouze tehdy, když už to jinak nejde.
Autor je někdejší předseda Studentské komory Akademického senátu MU.