Je to pár dnů, co mi začala škola. Byla jsem lehce nervózní, nedočkavá, ale hlavně natěšená. Proč, říkáte si?
Je mi dvaadvacet a znovu se vracím do školy. Po maturitě jsem se nedostala na chtěnou školu, a začala jsem tedy studovat na takzvané škole „přijímačky dám s jistotou“. Už asi po měsíci jsem věděla, že toto není nic pro mě. Nebyla jsem pro ten obor zapálená a necítila jsem se tam dobře. Navíc jsem se chtěla konečně osamostatnit, a tak jsem začala pracovat, a školu nechala. Během dvouletého pracovního období jsem získala zkušenosti, které bych teď za nic nevyměnila.
Ze střední jsem byla dobře vybavená znalostí němčiny a angličtiny a neměla jsem problém práci najít. Pracovala jsem většinou s lidmi, kteří měli tak o deset let víc než já, měli děti a hypotéku nebo se našli v životě plném restaurací, fitness center a drahých dovolených, kterých se rozhodně nechtěli vzdát. Nahlédla jsem do „dospěláckého“ života.
Na některých lidech bylo bohužel vidět, že do práce chodí jen pro výdělek. Nasadili si na záda batoh závazků, kterých se nechtěli nebo nemohli zbavit a pochodovali vpřed... anebo vlastně vzad? Někteří mi dokonce přišli jako zombie, bez šťávy a vůbec bez radosti. To je ta dospělost, říkám si? Nejde to opravdu jinak? Práce nebyla špatná, ale až příliš brzy jsem sklouzla do režimu sakra už je pondělí a chci už víkend.
Začala jsem stagnovat. Naučila jsem se vše potřebné, co jsem pro svou pozici vědět potřebovala, a začala pro mě rutina. Jasně, hodně záleží, co má člověk za práci. Ale na mé pozici člověk nedělal nic tvořivého, nemusel se nic nového až tak učit a neměl vlastně z práce ani pocit, že něco lidstvu přináší. Tedy alespoň já jsem to tak cítila. Byla jsem jen další kolečko, které udržovalo stroj v chodu.
Dala jsem v práci výpověď a podala si přihlášku na vysokou. Nevím přesně, čím to bylo, možná mi kolegové až příliš dlouho vyprávěli o svých nejlepších letech na škole. Bylo jim lehce nad třicet a už se ohlíželi zpátky. Někdy jsem si připadala, že jsem něco přeskočila nebo vzala zkratku životem.
Pro mě je velmi důležité zůstat v pohybu, nezakrnět. Musím bohužel říci, že se mi to „zakrnění“ částečně již povedlo. A je to hrozný pocit. Nyní jsem doslova nakopnutá k novým informacím a ano, sice bych si mohla po práci sednout ke Courseře a vzdělávat se doma, ale já se hlavně těším na ten celý balíček studentky. Rozhodně nestuduji pro titul, to mi jde proti srsti. Vím, že má české školství své mouchy, ale stejnak se těším. Hlavně na lidi s podobným smýšlením, na akce a projekty. Budu se ze školy snažit vyzískat co nejvíce, protože vím, jak moc pro mě byla školení v práci cenná.
Vůbec si nevyčítám, že jsem po střední začala pracovat, protože mám díky tomu motivaci pro studium a vyjasněné hodnoty, které má hned po maturitě opravdu málokdo. Chci se dovzdělat v oboru, který mě zajímá, abych mohla být skutečně užitečná, a nedělat jen práci, kterou by za pár let mohl dělat třeba i počítač sám. Držte mi palce.
Autorka je čerstvá studentka Fakulty sociálních studií MU.
