Oblast vědy, aplikovaného výzkumu a podpory inovací a kompetitivnosti se objevuje jako významný prvek rozvojových politik ve světě, ve kterém stále více převažují prvky spojované s koncepty znalostní ekonomiky či znalostní společnosti. Souvisí s péčí o společnosti, ale i se zájmy o veřejné peníze, které jsou na tyto oblasti vynakládány.
Veřejné financování vědeckých aktivit je jedním z podstatných a málo zpochybňovaných zdrojů pro činnost univerzit, Akademie věd i dalších vědeckých institucí, které rozšiřují lidské poznání i možnosti jeho uplatnění pro zlepšení života. V ještě větší části se považuje i za součást veřejného financování aktivit aplikovaného výzkumu a inovací, kde je část takového financování vyjmuta z obecného zákazu veřejné podpory motivovaného porušením prostředí, ve kterém by měl být určující silou trh.
V tuzemských politických výhledech se v současné době v reálnější podobě objevuje plán na zřízení samostatného ministerstva pro vědu. Na první pohled jde o vcelku přirozený krok podtrhující obecné proklamace o důležitosti podpory této oblasti. Zkoumáme-li však, čím by zřízení samostatného resortu s tímto určením prospělo, věc nemá nijak nesporné kontury.
Vlastní vědecká a badatelská činnost se vyznačuje vysokým stupněm autonomie, ve které jsou hlavními omezujícími faktory kvalita vlastní práce, odezva mezi badateli ve světě i doma a schopnost vytvářet nosné směry vlastního výzkumu včetně výzkumu přinášejícího nové a neočekávané výsledky. Představa manažerského řízení, koordinace vědeckých pracovišť nebo dokonce „jednotného řízení“ vědy přicházejí povětšinou z prostředí, které samo charakteru vědecké práce nerozumí a orientuje se jen povrchními označeními. V politické sféře mohou velice snadno sklouznout k zájmu o opanování toků peněz, které jsou do vědy vkládány, než k aktivitám, které by skutečně vědě mohly prospět.
Stávající agentury financování výzkumu a vývoje, tedy grantová agentura a technologická agentura, potřebují v prvé řadě pečovat o působení, které je i bude důsledně apolitické, řídící se vymezeným posláním činnosti agentur a jejich zodpovědností za účelné vynakládání veřejných financí na toto poslání, nikoli poplatnost politické koncepci ministra, pod kterého by jako součást resortu spadaly.
Akademie věd a veřejné výzkumné instituce pod ni spadající by pod toto ministerstvo spadat neměly. Firemní aplikovaný výzkum i inovace jsou v gesci Ministerstva průmyslu a obchodu. V oblasti vysokého školství z hlediska resortu, kam jsou školy začleněny, připadají v úvahu jen otázky správního fungování vysokých škol, zatímco vlastní náplň činnosti je dána především těmito školami samými. Zbývá otázka výzkumné infrastruktury, o jejímž oddělení od výzkumných institucí samých lze pochybovat.
Víc než nové ministerstvo potřebujeme legislativní rámec financování neomezující naše instituce ve vztahu k vědeckým institucím ze západní Evropy. Potřebujeme dopracovat systém hodnocení, aby celostněji skutečně hodnotil instituce, nikoli stál na dílčím vykazování jednotlivostí (se známým prostorem pro manipulace například v podobě účelově vykázaných výsledků). Potřebujeme odstranit nadbytečná omezení pro výtěžnost aktivit smluvního výzkumu, která dnes zatěžují finanční fungování nově vybudovaných center a omezují návratnost investic do vědy. Od řešení těchto konkrétností bohužel chiméra samostatného ministerstva spíše odvádí, než aby čemukoli pomáhala.
Autor je děkanem Fakulty informatiky MU.
