V poslední době jsem stále více překvapen, kolik bojovníků za zachování křesťanských tradic se vyrojilo v naší společnosti, která si dlouho zakládala na tom, že je nejsekulárnější a dost možná i nejateističtější společností v současné Evropě.
Ne že bych nechápal důvody, které mnohé bojovníky za návrat a očištění „původních“ křesťanských tradic vedou. Spíše mne znovu a znovu zaráží, s jakou lehkostí volají mnozí po nastolení jediných a pravých tradic, o nichž ale vetšinou nevědí zhola nic.
V předvánočním čase toto volání již několik let zesiluje a noví bojovníci za očistu nás straší tím, že nám zlí lidé (liberálové, multikulturalisté, muslimové, bůhví kdo ještě) seberou naše nejdůležitější křesťanské svátky, protože nám například zakážou postavit vánoční stromky na náměstích.
Nechme stranou to, že jde o hoaxy, a zkusme se zamyslet nad tím, co vlastně Vánoce o naší kultuře vypovídají.
Předně Vánoce, přes alespoň u nás velmi rozšířený názor, nejsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Tím byly, jsou a budou Velikonoce. Vánoční události, tedy narození Ježíše Krista, hrají dokonce v novozákonním textu spíše okrajovou roli, o čemž svědčí to, že se jim věnují jen dvě ze čtyř evangelií.
Není proto divu, že v prvních staletích křesťané žádné Vánoce neslavili. Svátek, kterým si začali křesťané připomínat narození svého Spasitele, se začal slavit až někdy na začátku 4. století. Velmi záhy se přitom projevilo to, co je na Vánocích typické dodnes – propojování různých tradic a zvyků pocházejících z často odlišných kultur.
Jen namátkou pár příkladů: datum slavení Vánoc je pravděpodobně převzato z pozdně helénistických mystérií spojených se slunečním kultem, vánoční stromek (mimochodem velmi mladá tradice, která se u nás objevuje až na začátku 19. století) je vlastně pohanským symbolem stromu hojnosti a adventní věnec je původně didaktická pomůcka pomáhající odpočítávat čas příchodu Vánoc.
Nicméně právě pro svoji kulturní a náboženskou „nečistotu“ jsou Vánoce ne sice nejvýznamnějším křesťanským svátkem, ale nejtypičtějším evropským svátkem. Jde totiž o svátek, který nám svým charakterem připomíná, že Evropa a její kultura vznikla a sílila díky prolínání různých vlivů a zejména díky vzájemnému dialogu mezi různými kulturami, společnostmi a náboženskými systémy.
Jde tak nejen o svátky klidu a míru, ale také o svátky vzájemného respektu a porozumění.
Autor je docentem v Ústavu religionistiky Filozofické fakulty MU.