Fakulta sociálních studií se rozhodla učinit ze zahraničního výjezdu pro všechny své doktorské studující povinnost. Myslím si, že v principu jde o dobrý krok, který může přispět k tomu, oč usiluje: ke zvýšení kvality doktorského studia jako prologu k zahájení akademické kariéry.
Pravda, nástup do postgraduálu nemusí být vedený touhou stát se v budoucnu akademickým pracovníkem. Jak ale ukazuje čerstvý univerzitní průzkum uplatnění absolventů Ph.D. studia, v případě FSS míří po jeho ukončení na vysoké školy či do výzkumných institucí skoro 60 procent absolventů – vyšší podíl má jen přírodovědecká fakulta.
Takže nejen z hlediska ambice fakulty být fakultou výzkumnou, ale také z hlediska reálné praxe má doktorské studium status brány do akademie. A v té jsou mezinárodní kontakty a zahraniční mobilita samozřejmostí. Je proto smysluplné, že se tento aspekt symbolicky zvýznamní uvedeným opatřením.
Klíčové přitom bude dbát na dvě věci, aby dobře míněný nápad neskončil na scestí. Za prvé, opatření by nemělo vést k faktické exkluzi těch studujících, kterým okolnosti rodinného charakteru naplnění dané povinnosti v určitém momentu zkomplikují, ne-li znemožní. Měly by být k dispozici nástroje, které podobné situace pomáhají řešit.
Doktorské studium má být exkluzivní záležitostí. Tato „exkluzivnost“ se však nemá opírat o sociální faktory, ale o studijní předpoklady a motivaci uchazečů či uchazeček.
Podmínky pro přijetí do doktorského studia nechť jsou nastaveny přísně; po něm by však už měl následovat partnerský přístup projevující se v komfortních podmínkách pro úspěšné studium. Pracoviště, které doktorské studium realizuje, by mělo mít zájem na tom, aby do něj nastoupili ti nejtalentovanější a nejmotivovanější, aniž by je přitom znevýhodňovala jejich (aktuální) sociální situace.
Současně bude nutné pohlídat, aby se z nového požadavku nestala pouhá formalita, která vypadá efektně, ale v praxi se naplňuje způsoby, které neodpovídají chvályhodné funkci, kterou je jeho zavedení zdůvodňováno. Přestože už samotný fakt, že někdo vycestuje na delší čas do zahraničí, přináší svá pozitiva, neměly by se podporovat výjezdy „kamkoliv za hranice“, – jen aby se pomyslný vlk nažral.
Pokud se podaří vyhnout oběma rizikům, může nová povinnost fungovat tím směrem, jakým se její zavedení obhajuje. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že řada společenských pozic vyžaduje určité osobní „oběti“ – akademická sféra v tomto není výjimkou. Přísné podmínky doktorského studia – například v podobě zahraničního výjezdu – tak mohou s předstihem „simulovat“ podmínky, které později pro ty, kdo do akademické sféry vstoupí, budou představovat denní chléb. Je pak věcí individuálního posouzení, zdali tato cesta stojí člověku za to, aby byla nastoupena.
Autor je odborný asistent na Katedře sociologie FSS MU.
