Projev předsedy Akademického senátu MU Stanislava Balíka přednesený na Dies Academicus 10. května.
Když jsem začínal promýšlet toto své vystoupení, napadlo mě, proč se vlastně největší sváteční den naší univerzity konává uprostřed května. Vždyť zákon, podle něhož byla zřízena, schválilo Revoluční národní shromáždění před necelým stoletím na konci ledna; učit se začalo na podzim; základní kámen k první nové budově Masarykovy univerzity (Právnické fakultě MU) byl položen v červnu. Podle jednoho z názorů je květen dost možná nereflektovaným dědictvím „Branného dne“, který býval touto dobou v časech reálného socialismu...
Ať už je ale vysvětlení květnového termínu jakékoli, dost možná je to především proto, že v květnu bývá (či bývalo) pěkně a že máme před začátkem zkouškového období ještě čas a prostor. Snad je to tedy stejné jako v Anglii, kde královna či král již od 18. století slaví své narozeniny v červnu, ať se narodil kdykoli.
Ale nelze v našem květnovém termínu přeci jen najít ještě jinou symboliku? Psychologie, sociologie i kulturní antropologie potvrzují, jak důležité pro lidskou psychiku i pro soudržnost lidských společenství je rytmizovaní času skrze pravidelné rituály a společně prožívané svátky. Díky svátkům má náš život rytmus a mohou přicházet pracovní dny všední. Pravidelné svátky jsou ostatně i jedním ze společných znaků velkých náboženství.
To ale pořád mluvím jen o svátku – v čem je ale ona symbolika slavení uprostřed května? Klíč je možná v tom, co po Dies academicus následuje. Většinou nejintenzivnější univerzitní čas plný práce studentů i pedagogů, zkoušky, obhajoby diplomových a disertačních prací, finiš prací na katalogu předmětů pro příští rok...
Křesťané právě prožívají dobu velikonoční. Připomínají si v ní „první den po sobotě“, kdy vše nově začalo. Tedy ne že by to onou sobotou, svátečním dnem bez práce, plným tichého odpočinku a židovské bohoslužby, kdy těla popravených nesměla zůstat na kříži, vše skončilo, ale naopak. A tak možná právě proto slavíme svůj největší svátek těsně před oním obdobím největšího vypětí, práce, úsilí. Sobota jakožto svátek je důležitá, ale nesmíme pro ni zapomínat na onen „první den po sobotě“. Tam se rozhoduje. Dies academicus je svátkem, po němž máme s novou energií, novým zápalem a entuziasmem začít pracovat.
A platí to jak individuálně pro každého z nás, tak i pro naše kolektivní orgány. Dost možná proto není náhodou, že za pět dní bude náš akademický senát na dost možná šesti, sedmihodinové schůzi projednávat dvaatřicet položek programu, z nichž velkou část bude již zítra obsáhle probírat legislativní komise. Dost možná není náhodou, že právě v těchto dnech vrcholí hektická jednání o nové, jednotnější podobě studijních programů – poté, co si dnes odpočineme a budeme slavit, můžeme zítra jednat s o to větší energií.
Odpočinek je přitom důležitý. Dobře víme, že akademické prostředí umí být až nemilosrdně tvrdé; že po nás často žádá nejenom osm pracovních hodin denně, ale že touží i po hodinách dalších, stejně jako po naší duši a našem srdci. Stejně tak ale víme – a řekněme si to upřímně – že jsme občas místem, kde lze bez většího úsilí a bez větší práce přežívat a pohodlně prožít život bez stresu a problémů. Pro mnohá naše pracoviště je každodenní poctivá práce – ne ono politicky zprofanované slovo „makání“ – jakýmsi sci-fi. Přitom ale práce patří k lidské přirozenosti, bez ní není člověk člověkem. Buďme proto ve svých nárocích přísní nejprve každý sám na sebe, posléze pak ale i na své okolí – na kolegy z pracoviště, fakulty, na své podřízené i nadřízené. Ne proto, že to po nás někdo chce; že se na nás mračí pro naši třeba jen zdánlivou nevýkonnost ministerstvo, rada vlády, rektor, děkan, vedoucí katedry či ústavu. Snažme se, jak dovedeme nejlépe, jak mnozí z nás slíbili ve svém skautském slibu.
Je ale práce a práce. Ruku na srdce – kolikrát na fakultách či v akademickém senátu fakticky sklouzneme pouze k otázce, jestli děláme věci správně, namísto starosti o to, abychom dělali věci správné. Kolikrát jsme se – zatím jen s několika čestnými výjimkami – třeba při tvorbě nových fakultních a univerzitních předpisů zamysleli nad tím, jak je využít k tomu, abychom změnili věci kolem sebe k lepšímu? A kolikrát jsme formalisticky ulpěli jen na tom, abychom vyhověli novému zákonu? Ne, mít předpisy po právní stránce v pořádku, samozřejmě není málo. Jen to samo o sobě nemusí stačit.
I při pilné práci nám na fakultách, na rektorátu i ve vedení univerzity hrozí dvojí nebezpečí. Můžeme se plně oddat vizionářství, snění a neřešit ono důležité „tady a teď“. Takový přístup může být i populární – zvlášť v intelektuálním prostředí, jež mívá velkolepé vize rádo a naopak obyčejný, všední život a práci přinejmenším neoceňuje.
Nebo naopak můžeme sklouznout k řešení „pouhých“ provozních záležitostí. Rytmus akademického roku tomu napomáhá – každá část semestru i zkouškového období má své pravidelnosti, které si vyžadují naši pozornost. Snadno se stane, že když se ohlédneme za uplynulým rokem, vidíme, že jsme řešili jen běžnou agendu – státnice, zkoušky, katalog na příští rok, grantové projekty pro GAČR a GAMU. Či na univerzitní úrovni poplatky, univerzitní nakladatelství, ceny rektora, mediální analýzu, staronová grantová schémata v GAMU a rozpočet. Snadno nás pak ani nenapadne zvednout hlavu od stolu, od papírů či monitorů a zahledět se na hvězdy.
Balancování mezi těmito dvěma póly – vizí a provozem; případně ještě odolávání svodům sladkého nicnedělání, je asi nejtěžším úkolem pro fakultní a univerzitní exekutivní i legislativní orgány.
Nezdravá předběžná opatrnost
Nu a konečně mi ještě dovolte říci několik slov o fenoménu, který nás bolestně provází, alespoň tedy dle mého mínění. Je jím krize důvěry. Možná se někoho má slova dotknou, možná budou osobní – pak promiňte.
Fakulty často nevěří rektorátu, vedení univerzity často nevěří fakultám; učitelská komora senátu nevěří studentské a studentská učitelské; akademický senát nevěří fakultám, fakulty senátu; studenti nevěří učitelům a učitelé studentům; děkani akademikům, akademici děkanům; univerzity nevěří ministerstvu a ministerstvo univerzitám... Jistě, možná až zbytečně generalizuji, mnohde jsou vztahy korektní, leckde a leckdy ale panuje všeobecná nedůvěra. A jistě je pro ni i skeptickou opatrnost dostatek důvodů. Mnohem častěji je to ale pouze projev nezdravé předběžné opatrnosti.
Jde jistě o jev nejenom univerzitní, ale celospolečenský. Stát nevěří občanům a občané státu. Důsledkem toho je třeba nepřehledná a detailní legislativa, která má nerealizovatelnou ambici zachytit a zregulovat všechny variace lidského žití a konání.
O nic by nešlo, kdybychom se všichni dohromady navzájem tak moc nepotřebovali. Kdybychom nebyli závislí jedni na druhých a druzí na prvních. A v této situaci vzájemné závislosti namísto opatrné důvěry přistupujeme jedni ke druhým na základě zjevné nedůvěry. A tak se dokola neustále hodnotíme a evaluujeme; píšeme výkazy pro sebe navzájem i pro externí orgány, které nakonec často nikdo nečte a když už, pak se nepídí po jejich skutečném obsahu a smyslu, ale po formalitách.
Zvolíme si děkana či rektora, schválíme dlouhodobé záměry a pak se bouříme, když rektoři a děkani i na jejich základě mění léty zažité zvyklosti. A naopak – když senáty plní svou kontrolní funkci a chtějí znát podrobnosti ke svému rozhodování a kontrole, bývají leckdy odbývány. Ne, nemáme nechat exekutivy bez kontroly, ale také nemáme vládnout ze senátů. Když chce alespoň někdy univerzitní vedení realizovat svou politiku, naráží občas na velkou rezistenci fakult; stejně tak je ale občas stejné vedení vedeno implicitní nedůvěrou k fakultám, že samy nejsou ochotné a schopné kráčet po cestě kvality a tudíž se musí vše řídit z Žerotínova náměstí.
Vždyť ale přece máme všichni stejný cíl – kvalitní univerzitu, která bude se svými studenty kráčet na cestě k rozšíření jejich poznání a skrze činnost svých vědců zušlechťovat a rozšiřovat vědění lidského rodu. Možná k tomu ale chceme dojít různými cestami. Pak ale platí velká vymoženost evropských univerzit – naše akademická samospráva. Pečlivě vybírejme své představitele, věnujme velkou pozornost volbám senátů, děkanů, rektorů; ptejme se kandidátů na jejich názory a plány; potom jim ale dejme prostor pro realizaci jejich politiky. Hlídejme excesy, kontrolujme zneužívání, ale dejme prostor pro vládnutí a nevymýšlejme zbytečné brzdy. Během relativně krátké doby míváme pravidelně možnost své volené představitele vystřídat.
Když slaví svůj svátek naši blízcí, obvykle přejeme. Chci popřát i já dnes naší univerzitě. Toto závěrečné přání uvedu dvěma větami z Exupéryho Citadely: „Když lidé ztratí smysl říše, nepostřehnou, že sami kornatějí, ztrácejí svou podstatu a odnímají věcem cenu. Věci zůstanou na pohled stejné, co je však diamant nebo perla, když po nich nikdo netouží?“ Přeji Ti, milá univerzito, abychom v běhu času neztratili Tvůj smysl. Vím, jak snadno a na první pohled neviditelně se to může stát. Často dál učíme, bádáme, publikujeme, konferujeme, reformujeme studijní programy, hodnotíme kvalitu – jen třeba beze smyslu; bez vztahu k zušlechťování lidského ducha a šíření lidského vědění. Chceme se snažit, aby se z Tebe, univerzito, třeba i našimi dobře míněnými kroky, nestala perla, po níž nikdo netouží.
