„Mám z toho radost. Děkanskou službu neberu jako oběť, ale jako novou výzvu a příležitost něco dobrého udělat,“ říká Balík. Na fakultě chce prohlubovat spolupráci a změnit přijímací řízení, aby se na školu dostávali hlavně ti, kteří mají o obory opravdu zájem. Chce také podněcovat akademiky k aktivní pomoci společnosti, aby rozuměla sama sobě.
Poznají studenti na každodenním životě, že se stanete děkanem, nebo považujete za správné, aby žádnou změnu nezaznamenali?
Některé fakulty fungují víc decentralizovaně, takže je vlastně jedno, kdo je děkanem, protože to rozhodující se odehrává na oborech. My jsme si uchovali určitou míru centralizace, kterou děkan může využít k tomu, aby se snažil prosazovat co nejlepší možnou praxi. Já bych chtěl, abychom skutečně důsledně dodržovali studijní a zkušební řád, a to i co se týče termínů kladených na učitele. Aby neexistovalo, že někdo 14 dní neví výsledek zkoušky. A nejen abychom řád dodržovali, ale abychom se snažili nevyužívat jeho nejzazší meze. Když u mě studenti píšou písemnou zkoušku, tak se ji snažím ten den nebo nejpozději další den opravit, protože si sám pamatuju, jak jsem býval nervózní z čekání.
V kampani jste mimo jiné zmiňoval, že vám jde o obnovení celofakultní shody o správnosti směru, jímž jdete. V čem se nejednotnost fakulty projevuje?
Hodně například v debatách o tvorbě rozpočtu. Narůstá nejistota v tom, jestli se chováme fér vůči různým typům projektů. Na fakultě se už před lety ustálil konsenzus v tom, jak rozpočet tvoříme, ale to mohlo fungovat ve chvíli, kdy jsme měli všichni plus minus stejně podobně velkých grantů, ne dnes. Není vyloučeno, že lepší systém rozdělování peněz nenajdeme. Jde ale o pocit uspokojení, že jsme pro případnou změnu systému udělali, co šlo, a že je celý proces tvorby rozpočtu transparentní.
V programu máte i „spojování pater“, myšleno jednotlivých kateder a oborů. Vaše obory ale stojí na dost odlišném sociopolitickém přístupu ke světu, což nejde jen tak překonat.
To je pravda. Současně ale nejsme v žádné studené válce, jen žijeme zkrátka spíš vedle sebe než spolu. A myslím si, že děkan s celým vedením může vytvářet příležitosti, při nichž může docházet ke sbližování. Umím si představit, že budeme pravidelně připravovat workshopy a akce, kde budeme o vybraných tématech mluvit z pozice různých disciplín. Že budeme poslouchat, co si o záležitosti bezpečnosti myslí sociolog, environmentalista i politolog. Byl bych rád, aby každý semestr proběhla aspoň jedna taková akce.
Plánujete také získávání motivovaných uchazečů a modifikaci přijímacího řízení. Máte už nějakou představu, jak to bude?
Ano, a bude to možná úplně první věc, na kterou bych se chtěl soustředit. Chci, abychom se uvnitř fakulty dohodli na tom, jaké studenty můžeme přijmout bez přijímacích zkoušek. Nechci jít směrem, kterým šla fakulta informatiky, měřením IQ testy, ty totiž nezrcadlí motivaci ke studiu. Chtěl bych, aby na fakultu měli snadný přístup studenti, kteří už na střední škole ukazují, že chtějí dělat něco navíc a že je zajímají sociální vědy. To ukážou třeba tím, že se zapojí do středoškolské odborné činnosti a uspějí v ní. Když někoho motivovaného vidím, je mi osobně hrozně trapné takovému uchazeči říct, že musí udělat přijímací zkoušky a počítat v testu krychličky a jehlany.
Velký důraz kladete na angažovanost fakulty, což formulujete tak, že má pomáhat společnosti rozumět sama sobě. Kde je hranice angažovanosti akademika a aktivismu?
Tady by asi bylo potřeba ukázat si to na konkrétních případech. Osobně často vystupuji v médiích s názory politologa, který komentuje nějaký vývoj, ale často mě vyzývají, abych se účastnil i různých akcí a demonstrací, což téměř nedělám. Pak ale přicházejí určité chvíle, kdy už člověk nemůže mlčet, což byl v mém případě minulý březen a demonstrace proti zvolení Zdeňka Ondráčka šéfem komise pro kontrolu GIBS. Souhlasím se slovy budoucího rektora Bareše, že se máme veřejně vyjadřovat ne jen v otázce vzdělávání, ale k důležitým společenským otázkám vůbec.
Stanislav Balík (1978)
vystudoval historii a politologii na filozofické fakultě, později také politologii na nově vzniklé fakultě sociálních studií, kam se obor přesunul. Od roku 2002 na fakultě pracuje a už dvanáctým rokem vede katedru politologie. Od roku 2015 předsedá Akademickému senátu MU. V roce 2017 získal Cenu rektora MU pro vynikající pedagogy.
Tak ještě jinak, mají podle vás akademici například pořádat demonstrace? Třeba pro podporu nějakého konkrétního politického rozhodnutí?
Myslím, že ne, naší rolí je expertíza. Osobně jsem ale skeptický k tomu, kolik existuje otázek, které jdou řešit jenom odborně. Například v otázce důchodové reformy nedávno vznikla komise, kde akademici dodávají odbornost, ale stejně bude muset přijít politické rozhodnutí. Proto myslím, že jako akademici nemáme být aktivističtí. A aktivismus je podle mě i zaštiťování různých akcí, což jsem jako vedoucí katedry nikdy nedělal, pokud nešlo o čistě studentské nebo odborné záležitosti. Proto v tom budeme i s kolegy z vedení velmi opatrní.
Členové vaší katedry jsou mediálně velmi aktivní. Bude to cesta, kterou budete nastavovat i ostatním katedrám?
Chtěl bych, aby byli i ostatní v této službě veřejnosti aktivnější. Chápu, že někdy není jednoduché nebo příjemné novinářům vyhovět a je to hodně o osobním nastavení. Přesto si myslím, že tohle bychom společnosti dávat měli. Jsme přece jen veřejně financovanou vysokou školou.
Už jako kandidátovi na děkana se vám povedlo složit celý proděkanský tým. Kdo v něm bude?
Dlouhodobě prosazuju, že je fér, když kandidát na děkanskou funkci dopředu avizuje, s kým chce spolupracovat, protože voliči si nevolí jen jeho, ale jeho prostřednictvím i spolupracovníky. Navíc když někdo kývne na nabídku řadu měsíců předtím, než je všechno jisté, je to projev velké důvěry. Tým proděkanů bude tvořit Petr Suchý jako proděkan pro zahraničí a záležitosti studentů, Adéla Souralová jako proděkanka pro studium, Bohuslav Binka jako proděkan pro vnější a vnitřní komunikaci, Martin Vaculík pro vědu a Roman Chytilek jako proděkan nového rezortu pro strategii a rozvoj. Chtěl jsem lidi, kteří mají zkušenosti, jsou pracovití, fakultou žijí a jsou pro ni ochotní hodně udělat.
