Kdyby si měl člověk vzpomenout na nějakého výrazného politologa, který se věnuje aktuální české politice, určitě by na předních místech musel jmenovat Lubomíra Kopečka z fakulty sociálních studií. Do povědomí vstoupil i díky řadě komentářů pro média, především ale platí za autoritu, když dojde řeč na českou polistopadovou politiku a politické strany.
Teď pracuje na monografii o době opoziční smlouvy. Na současný stav české politiky se i při ohlížení zpět do těchto časů nedívá vysloveně skepticky. Nálada společnosti prý není zdaleka tak tragická jako v dobách výzvy „Děkujeme, odejděte“. Česká politika se podle Kopečka nicméně jen tak nevymaní z bludného kruhu slabých a akce málo schopných vlád.
Řadě akademiků vyjadřování pro média spíše vadí a někteří se mu dokonce vyhýbají. Jak k tomu přistupujete vy?
Politologie je v tomto směru specifický obor. Tím, že se zabýváme politikou a navíc mnohdy tou aktuální, jsme v jiné situaci než třeba kunsthistorici, o které média zavadí spíš zřídka. Nicméně i tak to řadu lidí včetně některých mých kolegů dřív nebo později začne obtěžovat a izolují se. Je proto dobré nastavit si sám pro sebe rozumné hranice, aby se z člověka na jedné straně nestal mediální politolog, který odborně nic neprodukuje a jen se vyjadřuje do televize, ale ani aby se od médií úplně neodřízl.
Vy jste tedy k novinářům spíše vstřícný?
Tato vstřícnost je ale limitovaná typem dotazu. Celá řada mých kolegů včetně mě třeba odmítla komentovat cokoliv, co se týkalo výroků Víta Bárty nebo aktérů s ním spojeného procesu, protože to často nebylo až tak pro politologa jako spíš pro psychologa.
Do jaké míry se může politolog politicky angažovat?
I politolog je občan, takže má samozřejmě nějaké politické názory a hodnoty. Český národní kontext je ale docela kritický vůči tomu, že se politolog angažuje v nějaké politické funkci. Je zde představa, že takový expert by měl být zcela nezávislý, což je ale nesmysl – to bychom nemohli být lidé.
V zahraničí je to jinak?
Ono je to dost různé. Třeba v Polsku je poměrně běžné, že se akademičtí politologové objevují na kandidátkách politických stran, a to jak nalevo, tak napravo. Stejně i v řadě evropských zemí politologové běžně fungují jako poradci politických stran. Pohybujeme se v prostoru, který politika ovlivňuje, a akademický svět by neměl být vyřazen z fungování společnosti. Nežijeme v laboratoři.
Takže nevynecháváte volby, abyste si zachoval odstup?
(směje se) Do tohoto stadia jsem se ještě nedostal, byť s každými dalšími volbami mám větší problém si vybrat. Mám samozřejmě určité představy, kam by se česká politika mohla a měla posouvat, a ty se opírají o úpravy a nikoliv odmítnutí zastupitelské demokracie. Nejsem stoupencem žádných převratných participačních experimentů či nepolitických „vlád odborníků“, což je v dnešní české realitě hodně živé téma. To je nepochybně nejenom politologické, ale i politické vnímání věci. Na druhou stranu se snažím věci, kterým se odborně věnuji, nahlížet s jistou mírou odstupu a nadhledu. Vždycky to ale není snadné.
Kdy třeba?
Když se například věnujete české polistopadové politice, můžete období 90. let nahlížet jako čas tunelování a politických skandálů, jako byl ten s financováním ODS a jejími fiktivními sponzory Bácsem a Sinhou. Můžete to ale vidět také jako období, kdy vznikaly základy demokracie a tržní ekonomiky, období, které přes řadu vad položilo základ státu, jenž ve srovnání s érou komunistického Československa, a dokonce ani vzhledem k tolik vyzdvihované éře první republiky, nefunguje zdaleka špatně.
Pro svou knihu věnující se české politice v 90. letech jste zvolil titul Éra nevinnosti. Vzhledem k onomu tunelování a skandálům to na první pohled působí zvláštně. Proč jste vybral tento název?
Tím nejzajímavějším aspektem je, jací lidé tehdy vstupovali do politiky. Étos, který je spojený s obdobím těsně po roce 1989, spočívá v tom, že do politiky přicházejí lidé, kteří jsou sice skupinou velmi rozmanitou, ale mnozí mají chuť žít pro politiku a dát věcem nový směr. Je to tedy skutečně étos jisté nevinnosti v období nadějí a vlastně i naivity. A netýká se to jen politiků, celá společnost měla ohromná očekávání. Demokratický režim, který se tu budoval, byl pro mnohé naplňováním snu, šancí na změnu, ne jen cestou k lepším materiálním podmínkám.
Co ukončilo tuto éru? Byla to opoziční smlouva?
Není to jen jeden velký moment. Jde o relativně dlouhé období spíše měsíců, či dokonce let. Ano, máme zde uzavření opoziční smlouvy na začátku července 1998, nicméně ona první blbá nálada, jak to zpopularizoval prezident Václav Havel, má svoje kořeny už v letech 1996 a 1997. Za nejpodstatnější moment, který se nám v určité podobě vrací pořád dokola, považuji hlavně výsledek voleb v roce 1996. Tehdy vznikla menšinová, rozhádaná a z povahy věci akce neschopná vláda, která skončila o šestnáct měsíců později. Znamenalo to začátek konce éry Václava Klause, který je z hlediska toho, co reprezentuje, vlastně největším symbolem éry nevinnosti. Dneska už to možná působí jako paradox, ale on je typický představitel devadesátých let.
Jak byste pojmenoval období, které nastalo potom?
Už jsem to naznačil. Nastala éra slabých vlád, která se s námi táhne vlastně až dodnes. A obávám se, že v tom pojedeme i do budoucna, protože s příštími parlamentními volbami se to asi nezlomí. I proto se dívám na současnou vládu vstřícněji než většina veřejnosti, protože nevidím moc jinou alternativu. A teď to nemyslím politicky. Je zjevné, že po příštích volbách nastoupí pravděpodobně k moci levice, ale strukturální problém, který bude řešit, je úplně stejný: jak vytvořit stabilní vládu, která bude mít nejen většinu, ale bude i akceschopná. Od konce 90. let jsme neměli ani jednu vládu, která by dokázala tuto překážku úspěšně překonat.
Co vláda v dobách opoziční smlouvy?
Nevím, jestli bych to nazval úspěšným řešením. V některých momentech byl tento pakt velmi negativní, měl ale docela zajímavé nápady z hlediska změny volebního systému. Dodneška nepovažuji za nejhorší dědictví opoziční smlouvy ani tak to, co přinesla z hlediska propojování politiky a ekonomiky, jako spíš to, že nevyřešila problém tvorby stabilních vlád do budoucna. Vypadalo to totiž, že je šance tento oříšek rozlousknout.
Měli vymyslet, jak zabránit patovým situacím?
Ano, ale nejde jen o pat. Po posledních volbách jsme tu přece měli situaci, kdy to vypadalo, že vláda bude mít velmi pohodlnou většinu. Jenže ty strany měly v řadě věcí dost odlišné priority. Když k tomu přidáte velmi zvláštní původ a fungování Věcí veřejných, tak to byla časovaná rozbuška. Věci veřejné jsou sice v dosavadním kontextu českého vládnutí extrém v tom smyslu, že jde o politickou odbočku bezpečnostní agentury. Na druhou stranu když se podívám na zelené v letech 2007 a 2009 v Topolánkově vládě, jejich propojení s ODS bylo také dost nepřirozené. A podobně můžeme nahlížet na lidovce, kteří byli dlouho nezbytnými členy koalic, ale neustále se dostávali do sporů s největší vládní stranou, ať to byla v daný moment ODS nebo ČSSD. Český problém tedy není jen problém vlád s těsnou většinou, ale i vlád, které nejsou příliš homogenní.
Co byste tedy viděl rád? Systém dvou stran?
Nemyslím si, že bychom byli schopni dosáhnout systému dvou stran, nicméně snížení počtu stran, které se dostávají do parlamentu, by bylo žádoucí. Cestou je výrazná reforma volebního systému a cílový stav vlády tvořené jednou velkou a jednou malou stranou či občas šance, že vznikne jednobarevná vláda s většinou ve sněmovně. Z hlediska toho, co je teď vidět v české politice, by to bylo velmi prospěšné.
Zní to tak, že se problémy v české politice dost opakují. Baví vás to vůbec ještě?
Z hlediska politologa to skutečně začíná být někdy dost stereotypní, protože identifikace problémů, kterými česká politika trpí, proběhla většinou už na konci 90. let. Je to takové zacyklené. Politologie má ale obrovskou výhodu, že se lze věnovat dost pestré škále témat a v momentě, kdy vás jedno přestane bavit, můžete se přesunout na jiné a pak se zase vracet. Já to takhle mám se slovenskou politikou či s politickými stranami různě po Evropě. Je někdy docela zajímavé pozorovat, jak se profilově mění třeba krajní pravice ve Skandinávii nebo německá sociální demokracie.
Jak jste se vlastně dostal k politologii? Vystudoval jste k ní ještě historii.
Předminulá dekáda byla nejenom érou nevinnosti, ale také érou otevřených možností. Když jsem v roce 1994 začal studovat, tak jsem ještě neměl moc jasno, co budu v životě dělat. Politologie byla tehdy na velkém vzestupu a nabízela zajímavou perspektivu, takže jsem se tím směrem pustil. Bylo to pole v českých poměrech málo orané a ať člověk vstoupil téměř kamkoliv, stával se průkopníkem.
Jak od toho všeho odpočíváte? Pustíte si večer doma zprávy nebo si tuto kratochvíli necháváte ujít?
Mám dvě malé děti, které člověka docela zaměstnají, takže v posledních letech jsem míval období, kdy jsem televizi pouštěl v podstatě, jen když v ní běžely pohádky. Pro určitou informovanost je ale samozřejmě nutné udržovat se v „obraze“ a sledovat média. Problém je, že člověk má tendenci někdy tyto aktivity dělat hodně selektivně, takže mu spousta věcí unikne.
Dokážete vystoupit ze své role politologa a třeba si, jak je to v českých zemích zvykem, v hospodě zanadávat?
Já bych rád spíš někdy z role politologa vystoupil a nebavil se o politice. Bohužel to moc nejde. Scházím se třeba pravidelně se skupinou kamarádů z vysoké školy, kteří dělají kdeco, a jak je u nás typické, diskuse se na politiku skoro vždycky stočí. Dřív nebo později pak přijde otázka: A co ty si o tom myslíš? Člověk se bohužel může jen dost těžko vymluvit, že o tom nic neví.
Jak se díváte na ono obecné rozčarování lidí z politiky?
Naštvanost českého občana celkem chápu, protože se opravdu pohybujeme v kruhu. Ukazují to v podstatě všechny sociologické průzkumy. V době voleb roste očekávání, že se něco změní, že se prosadí vláda, která „něco“ podnikne. Vláda pak narazí na vnitřní konflikty stran, aféry a hlavně nepopularitu toho, co dělá. V dalších, my říkáme druhořadých volbách, jako jsou ty krajské, senátní či evropské, za rok či dva, pak lidé hlasují protestně. V situaci, jak slabé ty vlády jsou, to zrychluje jejich destrukci. Politici vědí, že když začnou dělat něco razantního, vrátí se jim to, a tak se točíme pořád dokola na místě. Začíná to připomínat zablokovanou demokracii. Důvěra veřejnosti je vlastně téměř automaticky zklamávána. Roli samozřejmě hrají i jiné faktory jako integrační potíže Evropy nebo vnější hospodářské vlivy, ale největší díl problémů vzniká doma, na českém písku.
Jsme na tom opravdu tak špatně?
Napadají mne protesty „Děkujeme, odejděte“ z roku 1999, což v něčem připomíná to, co se děje teď. A musím říct, že jsme na tom co do nálad paradoxně lépe než tenkrát. Tehdejší průzkumy totiž ukazovaly, že se komunistická strana dostala na první příčku voličské přízně. To dnes neplatí a zdá se, že lidé přece jen vidí rozumnější alternativy.
