Při otázce o výši stipendií doktorandů se mi vloudila do mysli vzpomínka na můj přijímací pohovor na doktorát. Tehdy mi pan profesor řekl, že si nepřeje, aby doktorandi museli prodávat banány někde na trhu. S čistým svědomím mohu říct, že banány jsem neprodávala. Prodávala jsem víno a svařák. Když se to dozvěděl můj školitel, řekl mi: „Inko! Byl bych rád, aby ses doktorátu věnovala na plno.“ A tak jsem do toho šla na plno! Za sedm tisíc měsíčně.
Když se mi loni v létě rozbil mixér od Ježíška, trvalo čtyři měsíce, než jsem si mohla dovolit jej opravit. Jasně, řeknete si, že nepotřebuju mixér. Ale já jsem přesvědčena o tom, že každý začínající vědátor má právo na svůj vlastní krásný funkční červený mixér. A protože jsem si dovolila tento extra mixérový výdaj, letos jsme byli na dovolené u babičky v Ostravě, v telefonu nemám vůbec žádný internet, ale za to mám na displeji prasklinový efekt, mám jen jedny prošlapané zimní boty, a tak doufám v mírnou zimu, a vlasy si stříhám doma nad umyvadlem.
Vítejte ve světě doktorandky, který se točí okolo snadné matematické úlohy, která zní: Pakliže stipendium činí 7000 měsíčně, byt stojí 5000 měsíčně a zdravotní pojištění 1485 měsíčně, kolik zbývá na stravu, šaty, telefon, zábavu, cestování, nákupy...? Ano, nešálí vás zrak, žádná nula navíc na konci není.
To, že doktorandi žijí pod hranicí příjmové chudoby, která v loňském roce činila 10 691 korun měsíčně, je zřejmé. Co ale není zřejmé, je to, jak z toho ven. Mám za to, že doktorandské stipendium ve skutečnosti vůbec není o výši stipendia, ale o ceně práce doktoranda.
Bez odpovědi na otázky: kdo je to doktorand, co dělá, jaký je přínos jeho práce, jak správě vybrat doktoranda a jak s ním pracovat, nemá valný význam řešit otázku, kolik takovému člověku platit, protože neznáme obsah, přínos ani cenu jeho práce. Doktorand je v tuto chvíli pro mnohé katedry takový zajíc v pytli. Řekla bych, že když si dá někdo tu práci, z toho pytle ho vytáhne, prohlédne si ho a dá ho trochu do pucu, bude litovat, že za něj nezaplatil více.
Problém tkvící v doktorském studiu je ten, že v něm chybí zřetelný systém a zejména jakákoliv jistota. Není divu, že můj kamarád, terapeut, tvrdí, že má ordinaci plnou doktorandů, kteří řeší existenciální otázky typu: kdo jsem, co mám v životě dělat a z čeho mám žít. Doktorand se musí hodně otáčet, aby se uživil. Jde to, na katedře se vždycky nějaká práce najde, ale pokaždé, když se člověk otočí, jde stranou dizertační práce, tedy ta jediná jistota, kterou doktorand má.
Dnes už se na doktorandy dívám z druhého břehu, jako čerstvá „pracující dálkařka“. Často rekapituluji toto své zvláštní období života, které pomalu končí. Na prezenční doktorát vzpomínám s úsměvem na rtech, byly to dobré časy, ale s čistým svědomím můžu říct, že kdybych tehdy neprodávala ten zpropadený svařák, doktorát bych ukončila už dávno, protože bych neměla být z čeho živa.
Autorka je doktorandka a asistentka Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty MU.
