Loňské Vánoce se Masarykova univerzita rozhodla oslavit v rytmu swingu. Za tímto účelem zorganizoval Odbor vnějších vztahů a marketingu Rektorátu MU koncert Ondřeje Havelky & Melody Makers, na který bylo studentům i zaměstnancům univerzity nabídnuto zvýhodněné vstupné. Koncert se uskutečnil o Zlaté neděli, tedy 18. prosince v Semilassu a hudebníci ansámblu Ondřeje Havelky na něm vystoupili s programem nazvaným Tentokrát zcela rozvrkočení z písní Jaroslava Ježka a V+W. Jak hned v úvodu vysvětlil Ondřej Havelka, rozvrkočení se muzikanti cítili zejména při nacvičování programu, kdy řešili problém, jak uchopit a zahrát písně staré několik desítek let a navíc tak specificky podané orchestrem Osvobozeného divadla. Své rozvrkočení pak divákům prakticky předvedli. Potíže s přípravami představení však na výsledku nebyly znát. Písně Jaroslava Jěžka byly proloženy méně známými songy amerického původu, jež sloužily Jaroslavu Jěžkovi jako inspirace. Celý program pak zpestřilo vystoupení zpěvačky Věry Gondolánové a stepařského kvartetu Wings. Po všech přídavcích jsme požádali uměleckého ředitele orchestru Ondřeje Havelku o kratičký rozhovor.
Sám jste na koncertě řekl, že hrajete takřka na akademické půdě. Jak se hraje před univerzitním publikem, je takový koncert v něčem výjimečný?
Přiznám se, že jsem byl trochu překvapen, že tu moc nebyli studenti. Občas hrajeme v Praze pro Vysokou školu ekonomickou a to je prostě nářez, protože tam chodí hlavně studenti, tam se hraje krásně. Nechci si ale stěžovat, myslím si, že publikum tu bylo skvělé, oceňovalo více intelektuálštější záležitosti. Bylo vidět, že jsme hráli pro sofistikované publikum, a to vždy kvitujeme s povděkem.
Jak bývá dobrým zvykem orchestru, začala hudební produkce již před zahájením koncertu, a to v předsálí, kde návštěvníci čekali ve frontě na šatnu. Foto: Ondřej Ženka.
Občas v průběhu těch mnoha desítek let, co se věnujeme této hudbě, jsme zkusili udělat nějakého Ježka a vždy jsme sami sebou byli zklamáni. Oni to zpívali tak, že už to nikdo nezazpívá lépe. Navíc nám bral vítr z plachet ten neblahý jev, kdy se nějací zpěváci popmusic snaží zpívat „ježkovky.“ Přiznám se, že u toho vždy trpím. U jiných písní je mi to jedno, ale u těchto ne. Svět Voskovce a Wericha je tak vzdálen debilitě popmusic, že to nelze… Proto jsem říkal, že to raději necháme spát, ať to lidé znají jen z originálních nahrávek, které jsou naším kulturním pokladem.
Skutečnost, že jste nehráli ty nejznámější písně jako právě často přezpívávanou Život je jen náhoda, byl tedy úmysl?
Život je jen náhoda už nelze hrát, protože se z toho stala odrhovačka. Všichni to komolí a zjednodušují, že už se to nedá hrát. Dneska nám ale chyběl jeden důležitý hráč, trumpetista Juraj Bartoš, který u nás hostuje a se kterým hrajeme třeba Tmavomodrý svět, jenž je postaven na jeho sólu. Je to udělané jako „ellingtonka“, hodně komorní, sevřená jazzová věc. Čili některé známější věci jsme zkusili, ale těch pěkných písní je strašně moc.
Proč jste se tedy letos rozhodli věnovat Jaroslavu Ježkovi celý program?
Vzhledem k tomu, že si naši pořadatelé i naše publikum zvyklo na to, že každý rok produkujeme nový program a že většinou se jeho téma váže k nějakému slavnému výročí, tak jsme to samozřejmě nemohli nechat jen tak. (Pozn. redakce: V roce 2005 uplynulo sto let od narození Voskovce i Wericha, v letošním roce bude mít totéž výročí Jaroslav Ježek.) To, co jsem při vystoupení skryl do bláznovského kabátu, je ale pravda. Opravdu jsme nevěděli, jak to máme hrát, protože zvláště rané nahrávky orchestru Osvobozeného divadla jsou opravdu hodně naivní se spoustou nepřesností. To má svůj velice půvabný kolorit a čiší z toho doba počátků jazzu u nás, ale nedá se to napodobit. Nemůžeme přeci napodobovat rozpadlý orchestr a špatně zahranou synkopu! Nevěděli jsme co s tím, nakonec jsme udělali malé, nenápadné kompromisy. Někde, kde jsme chtěli, aby tomu zůstal onen naivní duch i v orchestraci, jsme to ponechali zcela věrné. Do poslední chvíle jsme tomu – ne nevěřili, já jsem tomu věřil – ale netušili jsme, jestli to zabere. Třeba kapelník si myslel, že to nemáme hrát vůbec, že to bude nuda. Možná je to ale tím, že on je o deset let mladší než já a jeho generace už podle mne na V+W nemá takovou vazbu.
Pro sezónu 2005/06 nacvičil Ondřej Havelka & Melody Makers program, který je poctou autorskému triu - Jaroslav Ježek, Jiří Voskovec a Jan Werich. Foto: Ondřej Ženka.
Určitě. Schválně jsem nezařadil do programu jejich politické satiry; ty jsou ošidné, protože když posluchači neznají kontext, tak mohou působit naivně a vyčpěle. Jsou mezi nimi i písně, které by mohly být aktuální i dnes, ale já jsem se jim záměrně vyhnul a volil jsem takové, které jsou, řekl bych, výjimečné ve své poetice, poezii, v dada, ve hře s jazykem, tedy v tom, co dnes téměř neexistuje. Myslím si, že v tom je jejich tvorba jednoznačně nadčasová.
Z toho, co jste říkal během koncertu, usuzuji, že se v historii jazzu poměrně dobře vyznáte. Nechtěl byste u nás přednášet?
Natolik se v tom zase nevyznám. Fakt je, že u řady knih a encyklopedií, které se zabývají jazzem, mám pocit, že historii trochu zjednodušují a zužují ji jen na výběr největších a nejznámějších osobností, které se třeba proslavily nejen díky svému umění, ale i díky svým konexím a vlivu jiných lidí. Stejně jak to funguje dnes, i tenkrát byli hvězdami lidé, kteří hráli pokleslé věci, a jazzmani a kapely, které jsou i v dnešní době zcela mimořádné, jsou někde na okraji. Odborníci nebo lidé, kteří se tím zabývají, o nich vědí, ale píše se jen o Armstrongovi nebo Elle Fitzgeraldové a o Chicku Webbovi a Jimmy Luncefordovi se ví jen velmi málo.
