Galerii výtvarné pedagogiky otevírala výstava Vítej, malý diváku!, která představila výsledky galerijní pedagogiky v Domě umění a jejíž kurátorkou byla Barbora Svátková. Od 4. do 14. dubna pak na ní navázala výstava Na dosah prožitku/Spontaneita ve výtvarné výchově, jejíž realizaci kurátorsky opatrovala Martina Fišerová, doktorandka na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MU. Jak jsem pochopila, jedná se o výstavu prací z výtvarných dílen dětí staršího školního věku. Kdy a kde tyto dílny probíhaly?
Výstava představuje výstupy z výzkumných hodin výtvarné výchovy, které byly realizovány v listopadu/prosinci 2005 na dvou základních školách v Praze a jednom gymnáziu v Plzni. Tyto hodiny byly chápány jako demonstrace praktických úkolů zaměřených na spontánní výtvarné vyjadřování žáků a studentů na druhém a třetím vzdělávacím stupni a zároveň byly uchopeny jako výzkumný prostředek k participačnímu pozorování zaměřeného na daný projev (výzkum je předmětem dizertační práce na PedF MU pod vedením doc. PhDr. L. Joanidise).
Jakou úlohu jste při nich hrála Vy?
Úlohu jsem měla dvojí, moje role výzkumníka-pozorovatele se zde překrývala s rolí aktivního pedagoga, tzn. že jsem si hodiny připravila a pak je ve školách společně s dětmi realizovala.
Hodiny měly podpořit spontánní výtvarný projev žáků. Jaké tedy dostaly zadání, jinými slovy, jak jste je přiměli k tomu, aby byli spontánní?
Záměrem bylo podporovat spontaneitu ve zcela standardních podmínkách škol v průběhu hodin výtvarné výchovy, tedy při respektování rozvrhu hodin, hodinové dotace a standardního počtu žáků ve třídách. To vše samozřejmě mluví spíše proti spontaneitě jako takové. S přihlédnutím k těmto podmínkám můžeme spontaneitu ve výtvarné výchově charakterizovat jako prožitkové, emotivní a expresivní výtvarné vyjadřování vycházející z vnitřního světa člověka, které je citlivě podníceno kvalifikovanou osobou, pedagogem, v odpovídající tvůrčí atmosféře.
Spontánní projevy byly v tvorbě podporovány obsahově i formálně. Příslušné věkové skupiny se vyznačují zvýšeným nárůstem emotivních prožitků, hlubším sebeuvědomováním a růstem abstraktního myšlení, obsah hodin byl proto orientován tímto směrem – důraz na sebe sama, vlastní zájmy a potřeby, meditaci, abstrahování a symboliku, sociální postavení…Ve formě byl kladen důraz například na práci ve skupině, vyjadřování na velkém formátu, na širokou nabídku výtvarných prostředků (pozn. red.: výtvarný materiál a fotografie byly financovány Fakultním výzkumným projektem PdF MU - č. 3028). Když jsem vše zmíněné využila, nebylo příliš těžké podnítit v žácích a studentech uvolnění a spontánní projev, hodina „Na dosah prožitku“ například propojovala meditativní kresbu oběma rukama na rozpažení, aniž by se studenti dívali na to, co kreslí, s barevným vyjádřením vnitřního světa člověka. Toto velice intimní téma bylo studenty velice pozitivně přijato. Věřím, že pozorovaný prožitek byl zcela upřímný.
Výstava Na dosah prožitku představuje výtvory žáků dvou základních škol v Praze a gymnázia v Plzni. Právě na těchto školách v listopadu a prosinci loňského roku probíhaly speciální hodiny výtvarné výchovy, které vedla Martina Fišerová a které měly u dětí podpořit projevy spontaneity. Na snímku je jedna z těchto hodin. Foto: Martina Fišerová.
Co je vlastně hlavním cílem dnešní výtvarné výchovy na školách? A jak do toho zapadá záměr podporovat spontaneitu žáků?
To je na delší povídání.... Současná situace ve výtvarné výchově je na první pohled docela složitá. Ovlivňují ji stále Rámcové vzdělávací programy, navíc podmínky ve školách nejsou vždy zcela ideální. Existuje však několik velice zajímavých výrazných proudů výtvarné pedagogiky, které se v lecčem značně odlišují, přesto ale doufám, že hlavní cíl je zde jednotný, tedy rozvoj žákovy osobnosti, tvořivosti a originality. Podpoření spontaneity, tak jak zde byla naznačena, vychází především ze směřování Artefiletiky a Duchovní a smyslové výchovy. Spontánnost je přirozená každému člověku. Ve vyučovacím procesu je však často potlačována a výtvarná výchova je jedna z mála možností, jak ji podpořit.
Co tedy na návštěvníka výstavy čeká, na co se má připravit?
Výstava představuje dokumentační fotografie z průběhu hodin a výběr z výsledných výtvarných prací. V těchto hodinách byl důraz kladen především na průběh a prožitek z práce, výsledek byl pouze přirozeným vyústěním. Práce se vyznačují uvolněností a expresivitou. Co se týče koncepce výstavy, snažila jsem se o průřez všemi náměty, i na úkor jakési jednotnosti.
Myslíte si, že výstava může oslovit i širokou veřejnost, nebo je především
určena odborníkům, tj. učitelům výtvarné výchovy?
Učitele výtvarné výchovy, studenty tohoto oboru, děti a rodiče a všechny, kteří se zabývají prací s mladými lidmi, osloví pravděpodobně více, ale myslím, že může určitým způsobem zaujmout kohokoliv.
Je to Váš první kurátorský počin? Jak může být tato zkušenost prospěšná
studentům, kteří s největší pravděpodobností budou výtvarnou výchovu učit?
Ano, tato výstava je můj první kurátorský počin, ale obecnému definování se to trochu vymyká, výstavu jsem jako kurátor „opatrovala“, ale zároveň jsem byla přímým účastníkem vzniku vystavených děl a pořizovala jsem i vystavenou fotodokumentaci, což běžně kurátor nedělá. Tato zkušenost je pro budoucího učitele-výtvarníka určitě velice prospěšná. Minimálně třídění, koncipování a vystavovaní dětských prací patří k běžné práci učitele výtvarné výchovy. Kromě toho učitel výtvarné výchovy je v řadě případů aktivním výtvarníkem a role kurátora je i z tohoto pohledu pro něj nenahraditelnou zkušeností.
studentům, kteří s největší pravděpodobností budou výtvarnou výchovu učit?
Ano, tato výstava je můj první kurátorský počin, ale obecnému definování se to trochu vymyká, výstavu jsem jako kurátor „opatrovala“, ale zároveň jsem byla přímým účastníkem vzniku vystavených děl a pořizovala jsem i vystavenou fotodokumentaci, což běžně kurátor nedělá. Tato zkušenost je pro budoucího učitele-výtvarníka určitě velice prospěšná. Minimálně třídění, koncipování a vystavovaní dětských prací patří k běžné práci učitele výtvarné výchovy. Kromě toho učitel výtvarné výchovy je v řadě případů aktivním výtvarníkem a role kurátora je i z tohoto pohledu pro něj nenahraditelnou zkušeností.
Výstava Na dosah prožitku byla prvním kurátorským počinem Martiny Fišerové (na snímku). V květnu uvede Galerie výtvarné pedagogiky výstavu prací žáků z MŠ a ZŠ na Kociánce, poté bude následovat výstava tvorby učitelů z Biskupského gymnázia v Brně a pak například výstava výtvarných děl neslyšících. Foto: Ondřej Ženka.
Jak se díváte na projekt Galerie výtvarné pedagogiky? V čem spočívá jeho
největší přínos?
V krásném prostoru významné výstavní instituce se na světlo světa, do povědomí odborné i široké veřejnosti dostávají různorodé projekty výtvarné pedagogiky, či výtvarná činnost pedagogů výtvarné výchovy. Myslím, že není třeba zdůrazňovat, že výtvarná výchova a výtvarné umění přirozeně spolu spolupracují, čerpají ze sebe a obrací se k sobě. Alespoň by to tak mělo být. Galerie výtvarné pedagogiky je pro to atraktivním prostředníkem a jsem moc ráda, že tento projekt vznikl.
