Zdeněk Mráz patří mezi dlouholeté reprezentanty Masarykovy univerzity
v ledním hokeji. Prošel řadou českých prvoligových klubů a má za sebou
i sezónu v zámoří. Dnes působí v brněnském klubu VSK Technika, pro
který sezóna skončila těsným nepostoupením do první ligy. Mráz právě
dokončuje studium na Fakultě sportovních studií a čerstvě se podílel
na zisku třetího místa na akademickém mistrovství. Máte ještě teplý bronz z akademického mistrovství. Jak hodnotíte takový výsledek?
Několik posledních mistrovství jsme vždy postoupili do finále a skončili tedy buď první, nebo druzí. Kdyby nám dopředu někdo řekl, že letos budeme třetí, asi bych řekl, že je to neúspěch. Ale z pohledu vývoje turnaje a s tím, že jsme jeli se slabším mančaftem než v předchozích letech, výsledek asi odpovídá. Měli jsme sice špičkového gólmana z extraligy, ale celý turnaj jsme hráli na tři, na čtyři obránce a všichni tito hráči byli druholigoví nebo jen z krajských přeborů, takže jsme třeba útočníka museli dát na pozici beka a podobně. Myslím si, že to nebyla ideální sestava.
Sezóna pro vás tedy vyznívá tak trochu smutně. Váš klub VSK Technika těsně minul postup do první ligy.
Uteklo nám to v úplně posledním zápase této sezóny. Všechno jsme relativně hladce vyhráli a chybělo hrozně málo. Navíc už se to stalo podruhé, takže smutné to letos opravdu trochu je.
Měl jste ale nejlepší kanadské bodování nejen v rámci Techniky, ale také ve skupině Východ. Co to pro vás znamená?
Dva roky už hraju s Jirkou Sedláčkem a celkem si sedneme, takže jak jeho, tak mé bodové úspěchy jsou výsledkem toho, že si vyhovíme, a nějak bych tohle nevyzdvihoval. Radši než mít dobré bodování bych postoupil do první ligy. Byla by to pro mě určitá satisfakce. Musíme se o to pokusit znovu. Myslím, že na to máme – v Technice jsou podmínky na poměry druhé ligy nadstandardní. Jsem na tom podobně jako Jirka Sedláček, který říká, že když by si chtěl zahrát první ligu, tak s Technikou.
„K VSK Technika mám skvělý vztah. Jsem na tom podobně jako kolega Jiří Sedláček, který říká, že když by si chtěl zahrát první ligu, tak s Technikou,“ svěřuje se hokejista Zdeněk Mráz. Foto: Archiv Zdeňka Mráze.
To je samozřejmě vždycky problém a není to tak úplně otázka na mě, ale spíš na vedení klubu a trenéra. Spousta kluků je tam na začátku prezenčního studia a první liga znamená několikrát týdně vyjíždět na zápasy po celé republice a je to opravdu časově náročné. Podobně někteří hráči hokej opravdu mají spíš jako koníček při práci, takže by stáli před těžkou volbou, pro co se rozhodnout. A další neméně důležitá věc je, že řada hráčů by na to neměla pravděpodobně výkonnostně a nemohli by v týmu zůstat.
Máte za sebou hodně hokejových zkušeností. Co pro vás znamená hokej dnes? Je to už jen koníček?
V Technice trénuju šestou a sedmou třídu, takže je to pro mě i zaměstnání. VSK Technika je takový poloprofesionální klub a podobně jako já tam fungují i další studenti Fakulty sportovních studií – třeba Jirka Sedláček, Jiří Zapletal a další.
Vidíte v hokeji svoji budoucnost po skončení studia?
To je trochu nejasná kapitola, kterou si budu v následujících týdnech ujasňovat, protože teď v květnu a v červnu mám před sebou obhajobu diplomové práce a státnice. Mám nabídku na práci, která by mě bavila, ale dostal jsem ještě nabídku z Havlíčkova Brodu do první ligy. A také samozřejmě můžu pokračovat v Technice, kde jsem po návratu z angažmá v Polsku už dva roky, a pracuje i hraje se mi tam dobře. Navíc můžu trénovat děti a vedení mě podporuje i ve studiu. Kdyby to šlo, možná bych rád ještě šel na dálkové doktorandské studium. Nechce se mi vazby s fakultou ještě zpřetrhat. Odejít z Brna už se mi taky moc nechce. Prošel jsem si toho hodně a první ligu jsem si užil. Je mi přece jen už 28 let a doma je doma.
Jak budete vzpomínat na studium?
Určitě v dobrém. Jsem už dlouhodobý student – už to trvá dokonce tak dlouho, že mě učí i lidé, kteří se mnou začali studovat. Chodím do školy už osm let, protože jsem mezitím hrál hokej po celé republice a chodit pravidelně na semináře a přednášky byl občas trochu problém. Naštěstí máme fajn profesory a skvělého proděkana Nykodýma, takže se vždycky dalo nějak domluvit na náhradních termínech a úkolech. Před dvěma lety jsem dodělal bakaláře a teď to vypadá, že bych mohl zvládnout i magistra. Když jsem byl mladší, tak jsem bral studium dost na lehkou na váhu, ale už delší dobu vidím, že mít vysokoškolské vzdělání je opravdu nutnost, pokud to člověk chce někam dotáhnout. Dnešní doba si to žádá.
Díky tomu, že jste tak dlouho studoval, jste mohl Masarykovu univerzitu reprezentovat na několika univerziádách.
Byl jsem v Polsku, Rakousku a Itálii a měl jsem se původně zúčastnit ještě jedné, ale tam mě neuvolnilo tehdejší vedení klubu v Ústí nad Labem, kde jsem hrál. V Zakopaném nám uteklo třetí místo v zápase s Ukrajinou. V Innsbrucku jsme vybojovali senzační stříbro, v semifinále jsme porazili Rakousko a pak ve finále podlehli Rusku. To bylo moc pěkné. Teď naposledy v Turíně to byl ovšem poměrně propadák. Ale není to úplně špatná bilance.
Ze své hokejové kariéry nejvíc vzpomínáte na to stříbro?
Krásných hokejových okamžiků jsem zažil hodně, ale když to vezmu jako ocenění plackou na krku, tak tohle stříbro určitě vede. Konkurence byla tehdy velká a měli jsme skvělou partu ještě s nebožtíkem trenérem Eysseltem, se kterým jsem se pak setkal i při svém angažmá v Polsku.
A pokud by nešlo o tu placku na krku?
Moc rád vzpomínám na dobu, kdy první ligu hrál tým Senators Rosice tady kousek za Brnem. Měli jsme tam v podstatě extraligové podmínky a byly to úžasné čtyři roky. Stejně tak byly skvělé časy, když jsem v juniorech hrál v Americe a procestoval celé Státy a Kanadu křížem krážem.
Hokej je dost tvrdý sport. Potkalo vás nějaké vážnější zranění?
Moje největší zranění se paradoxně nestalo při hokeji, ale ve škole při výuce volejbalu. Vyhodil jsem si rameno při nácviku smeče tak špatně, že se mi nevrátilo a zpátky mi ho dali až v nemocnici pod narkózou. Jenže jsem s tím měl problémy, protože mi pořád vypadávalo, takže jsem po dvou letech musel na operaci a mám tam teď pět šroubů a ohybové omezení v pohybu do výšky asi třiceti stupňů. Ale samozřejmě mám z hokeje spoustu stehů a drobných zlomenin. Nic zvláštního.
Znají hokejisté něco jako strach ze zranění?
Na to si pak zvyknete. Jiní hráči za jiné peníze třeba můžou mít strach, že se zraní a přijdou o velké peníze, protože nebudou moct hrát. Ale je to už skoro taková fráze, že když se navlíknete do dresu a vyjedete na led, tak o takových věcech prostě nepřemýšlíte a ani přemýšlet nemůžete. Když chcete pořádně hrát a vyhrát, tak prostě nejde mít strach.
