Florbal. Sport, který před několika týdny v souvislosti s mistrovstvím světa pořádaným v Česku plnil titulní stránky sportovních příloh českých deníků. Stále však sport amatérů, kteří byť hrají nejvyšší českou soutěž, nedostávají za svoje výkony většinou odměny. Moc dobře o tom ví i student Právnické fakulty Martin Koutný, jenž patří k nejlepším hráčům brněnského extraligového celku Bulldogs Brno.
Ačkoliv začínal jako fotbalista, risknul v patnácti sportovní přestup a dal se na florbal. V předloňské sezoně byl vyhlášen talentem extraligy, zahrál si na akademickém mistrovství světa a nakoukl i do české seniorské reprezentace. Přechodu nelituje. „Mám rád prostředí kolem florbalu, nezačal jsem se mu věnovat kvůli penězům,“ říká dvaadvacetiletý útočník.
Co vás vedlo k tomu, že jste v době, kdy ještě florbal nebyl zdaleka tak populární jako dnes, opustil fotbal?
Ve fotbale nastupuje v týmu jedenáct lidí a člověk se moc nedostane do hry, zvlášť když hraje vzadu jako tehdy já. Když jsme začali hrát na škole florbal, chytlo mě to. Ten sport měl jiskru, která mi už ve fotbale chyběla. Dnes jsem rád, protože prostředí kolem florbalu je ve srovnání s fotbalem mnohem zdravější, cítím se tu prostě lépe. Ve fotbale se nikdy nešlo daleko pro nefér prostředky proto, aby se vyhrálo. A to není nejlepší prostředí pro vývoj mladých lidí.
Florbal se hlavně v Brně bere jako sport vysokoškoláků. Čím to je, že je tak přitahuje?
Nemyslím si, že by to platilo všude. U nás v Brně hraje vysokoškoláků zdaleka nejvíc. I kvůli tomu, že Bulldogs vznikli z vysokoškolského klubu VUT. Všechny posily, které získáme, máme proto, že sem kluci jdou do Brna studovat. Nemůžeme si dovolit někoho kupovat. A možná je to i tím, že kluci začínali s florbalem právě až na univerzitě. Na fotbal by to bylo pozdě, ale na florbal to ještě může stačit. Když dnes někdo přejde třeba z hokeje v osmnácti a bude mít talent, může se prosadit až do extraligy. Jak se zvyšuje konkurence příchodem generace hráčů, která se florbalu věnuje odmala, tak to však bude rok od roku horší.
Momentálně se v extralize držíte kolem třetího čtvrtého místa. Kdyby to tak skončilo celkově, byli byste se sezonou spokojení?
Asi ano, byli bychom rádi, kdybychom po dlouhé době postoupili přes čtvrtfinále. Zatím se to povedlo jen jednou. Rádi bychom se zbavili nálepky týmu, který nezvládá play-off psychicky, a konečně získali některou z medailí. Mě tyto pověry motivují, chci, abychom to přerušili. Velice důležitá je zkušenost z úspěšných sérií v play-off. Když člověk výhru jednou zažije, tak už ví, co pro ni příště udělat. Tady se postoupilo do semifinále jednou, pár lidí bylo na mistrovství světa, ale vítězný duch není tak silný a jinak než výhrami se nezíská.
V předloňské sezoně jste se stal talentem extraligy, odehrál akademické mistrovství světa a nastoupil i za seniorskou reprezentaci. Od té doby jste se v ní už ale neobjevil.
Sezona 2006/07 se mi opravdu povedla. Byla první, kdy jsem v Bulldogs nastupoval už jen za muže. Trénoval nás Ruda Škubal, který mi hodně věřil. Seniorskou reprezentaci však jako vrchol neberu. Možná i proto, že se mi v ní moc nedařilo. Podle mě ta pozvánka přišla moc brzo. Vnímal jsem to tak, že jsem do reprezentace ještě nedorostl. Na vrchol dosavadní kariéry bych postavil akademické mistrovství světa, sešla se tam výborná parta a hrál se florbal nejvyšší úrovně. Moc jsem si to užíval a rád na tu dobu vzpomínám.
Když teď Česko hostilo mistrovství světa seniorů, neseděl jste tedy doma před televizí a nebylo vám líto, že vás nenominovali?
Někde v koutku duše jsem doufal, ale reálně jsem šanci neměl. Ale samozřejmě jsem fandil, protože kdyby se udělala medaile, tak by to mělo pozitivní dopad na celý florbal.
V souvislosti s mistrovstvím světa se mluvilo o tom, jak rychle se florbal rozvíjí a že má perspektivu stát se třetím nejsledovanějším sportem v Česku. Blíží se ta doba?
Přál bych si to, ale moji generaci to asi nepotká. Můžu mluvit o situaci v Brně. Už před lety se říkalo, že v horizontu několika let nás ten sport nebude nic stát a nebudeme si jej muset jako hráči dotovat, ale realita je jiná. I díky okolnostem pro Brno typickým. Florbal dostává z rozpočtu oproti jiným městům opravdu málo peněz. Navíc kluby existují pár let, hraje se v pronajatých halách. Náklady klubu tím rapidně rostou, ale postavit halu jen na extraligový florbal je utopie. Florbal v Brně čeká ještě dlouhá cesta do alespoň poloprofesionálních časů.
Hrajete extraligu, přitom jste amatér. Myslíte na to, že jako extraligový hráč byste divákům měl něco předvést, když se na vás přijdou podívat?
Divákům se vždycky snažíme předvést to nejlepší. A tímto bych všechny rád pozval na naše utkání a hlavně na play-off, které se už blíží. Všechny informace najdou na stránkách www.bulldogs.cz. Na druhou stranu i nás ovlivňuje realita a florbal není životní prioritou číslo jedna. Třeba Libor Schneider, jenž nedávno překonal rekord ligy v produktivitě, musí každý den do práce. Když se hraje zápas přes týden, tak se musí domluvit a nadpracovat si to nebo si rovnou vzít dovolenou. Jenže pak mu to může chybět, až bude chtít jet v létě někam s manželkou. S profesionalismem je to těžké. Ale já dělám florbal proto, že mě moc baví. V zápase chci soupeře pokaždé porazit. V tu chvíli nemyslím na negativní okolnosti nebo na zítřejší zkoušku.
