Reprezentace je výzva, ale ne otázka života a smrti

Koncem dubna skončila volejbalistovi Janu Václavíkovi extraligová sezona, ale žádná dovolená jej nečekala. V době, kdy muni.cz poskytoval rozhovor, připravoval se coby člen širší nominace se seniorskou reprezentací na kvalifikaci o mistrovství světa. A myslel už i na letní univerziádu, na kterou se také chystá. Rodilý Brňan Václavík v létě opustil domácí volejbalový oddíl JMP Brno a odešel do Ostravy, kde se chtěl poprat o medailové pozice. S DHL Ostrava získal bronz, ale čtyřiadvacetiletý hráč přesto spokojený nebyl. „Chtěl jsem nějakou ještě hodnotnější medaili. Ostatně všichni ji od nás čekali. Ale už je všechno odehráno a nedá se nic změnit, tak už se nad tím nepozastavuju,“ říká Václavík.

Po základní části extraligy jste s Ostravou skončili druzí, Budějovice třetí. Přesto Budějovičtí v play-off právě přes vás přešli do finále, ač se to příliš nečekalo, a celou soutěž vyhráli. Kde se z pohledu vašeho celku stala chyba?
Kdybych měl být úplně konkrétní, tak se to zkazilo v prvním domácím semifinálovém utkání proti Budějovicím, kde jsme vedli 2:0 a 18:15, ale přesto jsme celý set nedokázali dotáhnout do vítězného konce. Do té doby jsme byli sebevědomí, ve formě a opravdu se nám dařilo.Výborně jsme začali i proti Budějovicím. Když však otočily třetí zápas, tak je to postavilo na nohy a my už jsme je nedokázali zastavit.

Přesto asi odchodu z Brna nelitujete…
Určitě ne. Ostatně kvůli tomu jsem odcházel – počítal jsem s tím, že v Ostravě budu hrát o jiné příčky než bych mohl doma. Ambice JMP Brno nebyly tak vysoké jako v DHL. A asi už jsem potřeboval také změnu, aby mě to trošku nakoplo, protože v Brně jsem nastupoval odmala. Věděl jsem, že v Ostravě budu hrát o nejvyšší příčky, což se potvrdilo. Jen vše mělo skončit ještě lépe.

Při zápasech hodně gestikulujete, šklebíte se, hecujete spoluhráče. Je to součást vaší povahy nebo role libera, kterou v týmu zastáváte?
Nemyslím, že to patří k postu libera, jsou různé typy. Mně to pomáhá ve hře. Vím, že jinak neodehraju to, na co mám. A navíc je to trochu divadlo pro lidi. Radši se budou dívat na grimasy, než aby jim tam jen pořád dvanáct lidí chodilo dokola. A to divadlo zpětně pomáhá i mně. Když se diváci baví a tleskají, tak to samozřejmě zvedá výkon i vám.

V čem vůbec spočívá role libera?
Jsem defenzivní hráč, nezapojuju se do útočných akcí, maximálně je připravím přihrávkou. Nebo pak mám defenzivní úkoly při útoku soupeře – pokrývání a vybírání v poli. Post libera je omezený tím, že nezastává tolik činností ve hře jako podání, smeč nebo blok. V tom je to pro nás těžší. Když smečařovi nejde útok, tak má podání, příjem, blokování. Může se chytit na jiné činnosti, kdežto libera mají jen jednu. Jenže všichni od nich očekávají, že na příjmu budou perfektní. Je to psychicky náročný post.

Nemrzí vás, že si nemůžete zaútočit a zasmečovat, protože to většinou lidé vidí na volejbale jako to nejzábavnější.
Ne, to ne. Jasně, smeče jsou nejhezčí, je to jako když fotbalista střílí góly. Právě na ně se diváci těší a dívají. Ale když se člověk věnuje volejbalu tak dlouho jako já, ví, že nejde jen o smeče. Ty jsou jen třešnička na dortu, jedna z akcí, které předchází daleko víc činností, jež jsou však stejně důležité.

Do jaké míry se může extraligový hráč v Česku volejbalem živit?
Záleží na tom, jak moc dobře ho hrajete. Když ho člověk hraje opravdu dobře, tak určitě na nějakou dobu po skončení kariéry zajištěný je. Průměrný volejbalový hráč si vydělá docela slušně na současný volejbalový život, ale není to nic, čím by se zajistil do konce života. Právě jsem četl zajímavý rozhovor s prezidentem brněnského volejbalového klubu, který říkal, že nechápe volejbalisty, protože většinou po ukončení kariéry jsou daleko víc zdravotně odrovnaní než fotbalisti nebo hokejisti, ale berou za to desetinu nebo i setinu jejich platu. V tom měl určitě pravdu. Na druhou stranu uznávám, že volejbal není tak atraktivní jako fotbal nebo hokej.

A do kdy se dá hrát závodně? Ostrava má v kádru Petra Štiku, jemuž je 47 let, a už se v týmu potkává i se svým devatenáctiletým synem Petrem…
Hodně to záleží na postu. Smečaři můžou hrát extraligu ve 45 jen těžko. Ale post libera je v tomto docela skromný, není na věk tak náročný. S přibývajícím věkem bývají libera spíš lepší. Potřebují psychickou odolnost a ta přichází s věkem. Ale Petr Štika je legenda, podle něj se to opravdu posuzovat nedá (směje se). Já osobně zatím neplánuju, jak dlouho budu volejbal hrát.

Každopádně teď se chystáte s reprezentací na kvalifikaci o mistrovství světa. Nominace se však bude ještě zužovat a vy v ní nemusíte zůstat. Jak berete svoji roli v týmu?
Jsme tady na post libera dva, já a Martin Kryštof. Ale pro mě je to spíš další výzva. Neberu to na život a na smrt, všechno se teprve uvidí.