Cyklista Jaromír Purmenský, nejlepší český bike-maratonec a loňský mistr republiky v této disciplíně, patří mezi nejstarší studenty Fakulty sportovních studií. Ve svých třiceti letech navštěvuje druhý ročník bakalářského studia, v šíleném životním tempu se nadále živí sportem a nezvykle otevřeně líčí svůj život. Vaše hlavní disciplína je bike-maraton. V čem to spočívá?
Může to být závod buď na horských, nebo silničních kolech a je založený na tom, že se jede v kuse nějakých pět šest hodin. Což je pěkná fuška, protože se musí jet zatraceně rychle, a to většinou lidi vydrží tak hodinu nebo dvě. Já osobně už teď dělám hlavně horské kolo a tam je kromě fyzické zdatnosti klíčová i znalost terénu. To vám může klidně vyhrát závod, protože je to kolikrát o tom, jestli budete padat, nebo ne.
Utrpěl jste za svou sportovní kariéru nějaké vážné zranění?
Vážná zranění jsem utrpěl jen dvě. To první bylo, když jsem se projížděl kousek za Brnem a přeskakoval naráz dva stromy. To se mi podařilo probodnout si střeva o naštípnutou větev. Navíc jsem s tím musel ještě dojet na kole k silnici, kde čekala sanitka. Druhé zranění jsem měl při závodu, když jsem při nulové rychlosti vybíral zatáčku a sjel jsem kolenem na ostré kameny. Roztrhl jsem si kůži až na čéšku, takže mi lezlo jablko. Zkoušel jsem s tím závod dojet, ale moc to nešlo.
Jak jde práce profesionálního sportovce dohromady se školou?
Skloubit školu s prací jde mně osobně dost těžko, protože studuji dálkově, školu mám často v pátek a závody většinou začínají už v sobotu. V tomhle mi připadá, že škola profesionální sport trochu zabíjí. Špatné je, že musím třeba v pátek jít na judo, místo abych už byl na trati a připravoval se na závod.
Cyklistický veterán a vítěz desítek závodů Jaromír Purmenský na loňském moutainbike maratonu v Ralsku. Foto: Jiří Synek.
Nebyl čas. Školu jsem vlastně začal studovat až na naléhání kamarádů a příbuzných, ale vím, že je to pro mě taková jistota do budoucna. Už nejsem nejmladší a vystudovaná škola znamená, že budu moci dělat třeba trenéra, pracovat ve škole nebo v Českém svazu cyklistů. Ale musím říct, že mi studium dává dost zabrat, protože jsem ze školy venku spoustu let a už jsem zapomněl takové ty věci jako fyziku a neumím si už moc rychle zapisovat. Ale jak teď studuji, tak vidím, že kdybych to všechno, co se teď dozvídám, věděl dřív, mohl ten můj sport vypadat jinak.
Jak jste se vlastně dostal k cyklistice?
Tak nějak postupně ze zájmu. S cyklistikou jsem začal někdy ve čtrnácti letech. Pak si mě všimli v armádním sportovním oddíle cyklistiky Dukla Brno, takže jsem si tu užil krásnou vojnu bez gumácké buzerace. Normální práci jsem pak dělal vlastně jenom rok, ale to mě nechytlo, takže od té doby se živím profesionálním sportem.
Nekazí vám ta profesionalita trochu zálibu ve sportu?
Cokoliv, co se stává povinností, se trochu zprotiví, stejně jako sport, když se dělá profesionálně. Z „chtít“ se stane „muset“ – a to už není ono. Navíc dnes se ode mě očekává, že budu na domácích závodech vyhrávat, takže jsou pro mě dost stresové. Cítím určitý tlak a to není moc příjemné. Ale musím říct, že když jsem tři týdny bez kola, vnitřně mi to chybí. Problém s pro-fesionálním sportem je v mém případě také v tom, že je to dost nejistá práce. Mně už dneska nikdo nedá smlouvu na delší dobu než na rok, takže vůbec nemůžu říct, co bude třeba za pár měsíců.
Máte ještě ve vašem věku nějaké sportovní ambice?
Ambice může mít člověk pořád, ale já už můžu tak spíš udržovat to, co mám. Pomýšlet na start třeba na světovém poháru je trochu přehnané, protože do mě nikdo neinvestuje peníze, abych se tam mohl objevit. Já nemůžu slíbit lepší než 5. až 12. místo a do toho nikdo nepůjde. Navíc závodů světového poháru je několik, a když pojedu třeba jen na jeden, tak nemám šanci do celkového pořadí nějak zasáhnout.
