Ještě před osmi lety se výškařka Zuzana Hlavoňová pohybovala ve společnosti nejlepších světových atletů, jezdila na velké mítinky a starala se především o své atletické výkony. Dnes vypadá její život úplně jinak. Po ukončení závodní kariéry česká rekordmanka ve skoku do výšky hlavně pečuje o své dvě děti a společnost sportovců vyměnila za studenty. Učí atletiku na Fakultě sportovních studií. „A jsem za to moc ráda. Kdybych byla jen sama doma s dětmi, tak bych se k ničemu nedonutila. Na univerzitě se ale pořád dostávám k novým informacím,“ vypráví jediná Češka, která kdy překonala laťku ve výšce dva metry.Jak jste se k práci na Masarykově univerzitě dostala?
Ještě jako aktivní závodnice jsem studovala na Pedagogické fakultě, a dokonce jsem uvažovala, že půjdu na doktorské studium. Jenže když jsem skákala, tak jsem se závodům chtěla věnovat naplno a nakonec jsem se k tomu nedonutila. S blížícím se koncem kariéry jsem však stále častěji přemýšlela nad tím, co budu dělat potom. Dostala jsem nabídku z univerzity z Olomouce, ale pak za mnou přišli i lidé z Masarykovy univerzity, a protože v Brně žiju, tak jsem jejich nabídku přijala.
Neuvažovala jste, že byste se vrhla na podnikání, jako to udělala Šárka Kašpárková, která si otevřela studio na formování postavy?
To ne, u nás v rodině už podniká manžel a já jsem navíc nikdy neměla ráda fitness studia a podobná zařízení. Rozhodla jsem se mít rodinu a co nejlépe se o ni starat, s tím se můj částečný úvazek na Fakultě sportovních studií výborně doplňuje. Opravdu mě to baví a ještě víc by mě bavilo věnovat se malým dětem – dát jim něco z toho, co jsem se naučila já. Člověk na nich vidí pokrok, jak se zlepšují a jak jim dělá pohyb radost. Jsou ohromně vděčné a je na nich vidět, jak jsou šťastné.
Když teď ve výuce dohlížíte na studenty, máte dobrý pocit z toho, že už sama nemusíte tolik trénovat?
Tak to není, mě ta dřina bavila. I když už nezávodím, tak pořád sportuju, bez sportu bych už žít nedokázala. Atletiky jsem si užila až nad hlavu, teď spíš hraju tenis, basketbal nebo si chodím zaplavat. Na tom, že učím, se mi hlavně líbí, že člověk musí pořád něco dělat a vzdělávat se. Neustále se dozvídám něco nového a to by se mi, pokud bych byla jen doma s dětmi, nepovedlo.
Na univerzitě vyučuje Zuzana Hlavoňová atletiku. Sama se jí však už příliš nevěnuje, raději chodí hrát basketbal nebo tenis. Foto: Martin Kopáček.Kopáček
Na velké závody se dívám, hlavně na technické disciplíny. Ale třeba výkony výškařek nijak nekomentuju, vím, že sama už bych takové výkony nepodala. Dnes vrcholový sport vidím úplně jinak. Vždycky jsem se hodně trápila nad pokaženým závodem. To mi dnes přijde malicherné.
Takže se neopájíte pocitem, že vás už devět let v tabulce rekordů žádná Češka nepřeskočila?
Jedině snad tím, že se mi to povedlo jako první. Myslím, že mě však brzy někdo překoná.
Za rekordní skok jste od manžela dostala ohromnou kytici z dvou set růží. Máte jich aspoň pár někde schovaných?
Nemám, všechny jsem je rozdala. Nevěděla jsem, co s nimi, a nechtěla jsem, aby u mě všechny jen tak zvadly. Ty růže jsem tehdy dostala, protože jsem vyhrála sázku. S manželem jsme se vsadili už někdy, když jsme se seznámili. Tehdy jsem měla skočeno asi 190 centimetrů a on si myslel, že ty dva metry překonat nemůžu. Vzpomněla jsem si na to náhodou před novináři a oni se hned začali vyptávat a pořád se zajímali, kdy mi je koupí. Já bych po něm tu kytici ani nechtěla, ale nakonec musel slib splnit (směje se).
Víte o nějaké české závodnici, která by vás mohla alespoň napodobit?
Iva Straková (v současnosti nejlepší česká výškařka – pozn. red.), jen si musí všechno srovnat v hlavě. Má perfektní somatické předpoklady, je vysoká, má dlouhé nohy. U výšky však rozhoduje velké množství faktorů. Závodnice musí ideálně spojit rozběh, odraz, koordinaci těla nad laťkou a psychiku, která v této disciplíně dělá velkou část celkového výsledku. To se Ivě zatím nedaří.
Nestagnuje však jen český skok do výšky, ale i ten světový. Dosud nejlepší výkon, 209 centimetrů, předvedla Stefka Kostadinová už v roce 1987. Čím to?
Výška je poměrně stará disciplína a hranici lidských možností nejde posouvat donekonečna. V tom se liší třeba od skoku o tyči, který je pořád ještě docela mladý, a navíc v něm teď závodí tak výjimečná osobnost, jako je Jelena Isinbajevová. Ve skoku do výšky už nemůžeme čekat, že bude rekord padat každou sezonu. V současnosti platí za lídra mezi výškařkami Blanka Vlašičová, která má pro jeho překonání nejlepší předpoklady. Taková závodnice se nemusí dalších deset let narodit. Ale ani jí se to nemusí povést, šance jsou tak padesát na padesát.
