COUFAL: Mít handicap neznamená konec života

Kdybyste ho potkali na ulici, budoucího právníka byste v něm asi neviděli. Na jinak nakrátko ostříhané hlavě nosí Filip Coufal dva rasta copánky. Ty má na památku. Jeden připomíná paralympiádu v Athénách, druhý hry v Pekingu. Na obou závodil v plavání a na obou se mu podařilo vybojovat osmé místo. Jenže jako o paralympikovi si o jeho úspěchu třeba v novinách mnoho lidí nepřečetlo. „Ale mně malá publicita spíš vyhovuje, aspoň na sebe necítím tlak,“ říká student prvního ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity, který už přemýšlí i nad další olympiádou v Londýně.

Co vás dostalo mezi paralympiky?
Na první pohled to není vidět, ale chybí mi vnitřní kotník a kosti ve šlapce na noze mám přeházené. Když jsem se narodil, tak jsem s tím nemohl chodit. To šlo, až když mi kosti sérií operací srovnali. Místo lýtkové kosti mám navíc jen chrupavku, takže holenní kost drží veškerou váhu těla, a jak člověk stárne a těžkne, tak noha má problém s tím, aby všechno unesla. Křivila se mi záda, a proto jsem začal plavat. Od desíti jsem závodil, nejdřív se zdravými dětmi, jestli se to tak dá říct, protože handicap není nemoc, a později s handicapovanými.

Když soutěží handicapovaní, nerozdělují se jen podle disciplín, ale i do dalších kategorií. Mohl byste systém přiblížit?
Handicapovaní nezávodí podle věku, ale podle stupně postižení. Není možné, abych já plaval s někým, komu třeba chybí obě nohy nebo je na vozíku. Závodníci se dělí podle toho, jak dobře nebo špatně se můžou pohybovat ve vodě i na suchu. Podle diagnózy, toho, co člověku chybí, jsou všichni přiřazení do kategorie S1 až S10. Do desítky patří nejméně postižení, to jsem třeba i já, do jedničky nejvíce postižení. Zařazení se však může měnit. Když někomu chybí noha, tak už se jeho zdravotní stav asi nezlepší, ale u jiných se to vyvíjet může, a to se pak chodí na přešetření. O přehodnocení svého stavu může závodník požádat sám nebo si ho komise předvolá.

Třeba v hokeji se někdy stává, že se soupeřům nezdá gólmanská výstroj protihráče a nechají ji přeměřit. Děje se něco podobného u vás?
Často, takhle se největší konkurenti ve skupinách snaží vyřadit. Ale nemyslí to zákeřně. Jde o to, že když někdo vyhraje v určité kategorii třeba o deset vteřin před druhým, přičemž v mojí kategorii bývá rozdíl mezi prvním a posledním třeba tři vteřiny, tak je jasné, že se někde stala chyba. Pak se i sama komise začne zajímat o to, jak se závodníkovi zdravotně daří a jestli se mu něco nezlepšilo. Ale musím říct, že náš sport oproti sportu nehandicapovaných stojí hodně na fair play. Když skončí závod, tak se mezi sebou všichni baví jako kamarádi. A třeba v mojí skupině se dá jen těžko na někoho poukazovat. Patří do ní plavci, jako jsem já, nebo někdo, komu třeba chybí prsty na jedné noze, nebo lidé, kteří mají jen pár článků prstů na ruce.
Je takový systém spravedlivý?
Je. Neexistuje žádný objektivnější způsob, jak to rozsoudit. Kdyby bylo dvacet skupin, tak už to nedá nikdo dohromady a hry by nemohl nikdo pořádat. A hlavně současný systém funguje už nějaký rok a všichni jsou s ním spokojení. Navíc paralympijský výbor si opravdu dává záležet, aby nedocházelo k porušení pravidel z pohledu zařazení.

Je třeba rozlišovat mezi plaváním, které je podle mě dobře rozřazené, a třeba atletikou. U ní se systém dá vnímat jako chaotický. Skupin je příliš moc, různě se mezi sebou porovnávají a ještě se připočítávají koeficienty. Ani já se v tom vůbec neorientuju a chápu, že je to pro lidi nezáživné. Když to nadsadím, tak někdo hodí oštěpem 90 metrů a někdo pět, a přesto ten druhý vyhraje. To je špatně.

Nelitujete někdy toho, že i když trénujete jako zdraví sportovci, nemají vaše výkony takový ohlas v médiích jako ty jejich?
Jasně že někdy mě to mrzí. Ale zase si říkám, že mám aspoň svůj klid. V životě jsem nebyl populární na takové úrovni, aby mě někdo zastavoval na ulici. Samozřejmě že je nevýhoda, že z toho nemůžu třeba v osobním životě profitovat. Na druhou stranu na sebe necítím takový tlak. Líbí se mi, že žiju téměř úplně v anonymitě.

A neříkáte si někdy, co vlastně mezi handicapovanými děláte, když v porovnání s potížemi jiných jsou ty vaše docela malé?
Částečně cítím, že oproti jiným nemám takové problémy. Jsou takoví, kteří mají funkční třeba jen triceps, trapéz a krk. A ti plavou a já to obdivuju. Když někdo takového úspěšného závodníka uvidí, tak si uvědomí, že mít handicap neznamená konec života. Jasně, mám handicap, ale život jde dál. Takže abych to shrnul: Ano, vnímám, že mám menší potíže než ostatní, ale když už jsem uznaný za handicapovaného, tak proč bych třeba na paralympiádu nejel.

Jak na paralympiády vzpomínáte? Když jste jel na tu do Athén, tak vám bylo teprve 15, že?
Ano. V Athénách jsem startoval asi v osmi závodech, ale ten první si vůbec nepamatuju. Potom jsem si však atmosféru nehorázně užíval. Z toho, co jsem tam zažil, těžím dodnes. To však platí pro oboje hry. Jsem vděčný, že jsem na ně mohl jet, protože takové zkušenosti bych jinde nezískal.

A co do budoucna? Vidíte se spíš jako sportovec na paralympiádě v Londýně nebo jako právník?
Já se rozhodně vidím v práci, sport mě neuživí. S maximálním nasazením jsem sportoval sedm osm let a projevilo se to tak, že jsem se po každé paralympiádě léčil z různých nemocí a zranění a pak je čím dál těžší se do závodního rytmu vracet. Rozhodně ovšem chci dál sportovat a chci dál závodit. Teď je otázka, jak přípravu na Londýn skloubit se školou. Momentálně trénuju doma v Rožnově pod Radhoštěm i tady v Brně. Uvidíme, až budu mít za sebou první ročník, tak se nad tím zamyslím.