Street dance je umění se sportovními výkony

Původně začínal Pavel Kapoun jako fotbalista. Díky učitelce na základní škole se však dostal k tanci a dnes se může chlubit tituly mistra republiky, Evropy i světa v moderních tanečních disciplínách, jako jsou street dance nebo disco dance. Ale příliš se nechlubí. „Pro mě je důležitější, že dělám to, co mě baví, a i na trénincích nebo ve škole, když učím, si to opravdu užívám,“ líčí absolvent fakulty sportovních studií, jenž dnes vyučuje nejen na fakultě, ale i ve vlastní taneční skupině Xside Dancers a vede řadu kurzů po celé republice.

Fotbal a tanec jsou přece jen hodně odlišné disciplíny. Jak moc lehce nebo těžce se vám přestupovalo?
Tehdy, někdy v roce 1994 nebo 95, se u nás teprve začínalo tančit, bylo to módní a mně se to zalíbilo. Hlavně starší generace vnímala tanec tak, že je sportem jenom pro ženy a že tanečník není chlap. To už neplatí. Jsem moc vděčný za to, že se tanci můžu věnovat. Tanec mi dal všechno, co mám, včetně možnosti výuky tady na fakultě, a jen díky tanci jsem se dostal tam, kde jsem teď. Samozřejmě jsme se mohl prodrat ještě výš, ale postupem času jsem zredukoval soutěžní akce, protože všechny možné tituly jsem už získal. Navíc v Česku je ohromné množství škol, skupin a různých titulů, takže se někdy smějeme, že je tady přetitulováno.

Pamatujete si všechny svoje úspěchy?
Přiznám se, že ne, někde doma mám všechno sepsané. Největších úspěchů, vítězství na mistrovství světa a Evropy, jsem dosáhl s taneční skupinou Ego. Ovšem člověk, který se v tancování moc neorientuje a který by si ten seznam přečetl, by byl nejspíš zmatený. Tanec má spoustu odnoží, navíc se třeba během dvou let lehce změní pravidla a kvůli tomu se pak mění i název. Jednu dobu se například závodilo v hip hop formacích, disco show formacích a disco dance formacích. K tomu prvnímu patří pomalejší hudba, typické oblečení, jako dlouhé vytahané mikiny, a pohyby při tanci jsou hodně zvolněné. Disco dance naopak charakterizují řezané, dynamické pohyby na rychlou hudbu. A disco show formace jsou spojení obojího a navíc se tancem ztvárňuje nějaký příběh. Potom však část tanečníků přišla s otázkou, jestli se můžou zařazovat rekvizity nebo zvedačky a vůbec akrobacie. Takže z toho posledního typu se ještě vyvinuly disco freestyle formace. A ani to ještě není všechno.
Která vývojová část nejvíc bavila vás?
Mě nejvíc drželo asi disco show ve skupinách. Ono se totiž ještě závodí v jednotlivcích, duetech, malých skupinách po třech až osmi lidech a ve formacích, které mají víc než osm tanečníků. Měl jsem ovšem různá období a dnes se zaměřuju na street dance, což je mimochodem české specifikum, všude ve světě je náš street dance známý jako hip hop.

Proč jste se rozhodl věnovat svůj čas, v němž jste se mohl sám dál zdokonalovat jako tanečník, výuce druhých?
Po asi devíti a půl letech v Egu jsem si řekl, že zkusím něco jiného. Rozhodně to neberu tak, že by mi vedení skupiny bralo čas. Jde o to, jak člověk dokáže prožít každý trénink. Neučím „jen“ jiné, ale zároveň se sám zdokonaluju.

Tanec se na soutěžních akcích hodnotí podobně jako dřív krasobruslení, bodování je hodně subjektivní. Nenaštvou vás někdy rozhodčí?
Vždycky je třeba nad předvedeným tanečním projevem přemýšlet s odstupem, a nesoudit všechno hned po závodu. Pokud nás někam rozhodčí zařadili, měli k tomu asi důvod. Prostor na různé spekulace bude vždycky. U tance není možné vzít stopky nebo metr a něco měřit, což souvisí s otázkou, zda jde o sport, nebo umění. Já vždycky říkám, že děláme umění, při němž podáváme sportovní výkony. Kdybychom chápali tanec jako sport, musely by se zavést povinné prvky. Jenže to už by nebylo ono. U povinného prvku je dopředu dané, jak vypadá ideál – jak propnout nohu, kam ji směřovat. Kdybychom to udělali u tance, dostaneme sportovní aerobik. Tím, že je tanec pořád brán jako umění, se máme kam posunout.

Je toto umění ve fázi, kdy by se třeba na street dance vystoupení chodilo jako na divadelní představení a přestalo by platit, že jste spíš doplněk různých show?
Některé skupiny už dosáhly toho, že mají vlastní tanečně-divadelní vystoupení. Sledují nějaké téma, zakomponovaly hrané prvky a doprovází je třeba audiovizuální kulisa. Takto vystupuje například brněnská skupina Beat up v Redutě.

A co taneční klipy? Zahraniční zpěváci nebo kapely do svých klipů tanečníky zapojují, ale v České republice se něco podobného nevidí.
K nám tento trend teprve začíná pronikat. Nemůžou za to ani tak zpěváci nebo to, že bychom neměli dobré taneční skupiny, ale režiséři. Není tady nikdo, kdo by takové klipy uměl točit. Když někdo na nějakém klipu pracuje, zabírá hlavně umělce. Tanečníci jsou jen křoví, které není moc vidět, a to je špatně. Všude ve světě se natáčení pojímá komplexně, ale v Česku jsem snad neviděl klip, který by mohl konkurovat těm zahraničním. Znám spoustu tanečníků, kteří umí úžasné věci, ale režiséři je to nenechají ukázat. Asi se nechtějí pouštět do ničeho odvážného.