Sport umí být nespravedlivý. Třeba už jen v tom, že zatímco v jednom odvětví má člověk ve třiceti to nejlepší za sebou, v jiném se mu kariéra teprve rozjíždí. Do druhé kategorie patří i sportovní střelba. Když získal loni v srpnu na mistrovství Evropy bronz dvacetiletý student fakulty sportovních studií Jakub Tomeček, bylo to něco hodně neobvyklého.
„Soupeři mě znali ze stupňů vítězů už z juniorských akcí, takže že by se pak chodili dívat, co to je za kluka, to ne. Ale je pravda, že jsem jako medailista věkově moc nezapadal,“ vzpomíná Tomeček, který má teď docela příjemné starosti. Pomalu se chystá na letní olympiádu v Londýně.
Vraťme se do loňského srpna, kdy jste získal bronz na mistrovství Evropy a tím i letenku na olympiádu. Co jste slavil víc?
Pamatuju si, že jsem dostřílel poslední položku a všichni kolem mě začali křičet, že máme místo na olympiádu. Tu bronzovou medaili jsem si ani pořádně nevychutnal, ještě jsem ji neměl, bylo teprve před finále, ale všichni už se radovali z toho, že pojedu na olympiádu. A i já byl spokojený už jen s tím, evropská medaile pak byla takovým příjemným vyvrcholením.
Jak na to reagoval otec, který vás odmala vedl? Byl hrdý?
Teď už určitě ano, i když moje začátky byly krušné. Táta volil přístup hokejového trenéra, takže když jsme jezdili na závody, bylo to z jeho strany hodně akusticky náročné a používal docela tvrdé výrazy (směje se). Ale asi věděl, co dělá. Přijde mi, že mi to pomohlo k větší psychické odolnosti.
On sám předtím závodil taky?
Měl blízko k myslivosti. I když je hloupé dávat vedle sebe myslivost a sportovní střelbu, protože to spolu nemá nic společného, tak základy měl odsud. Chtěl se dokonce dostat na vojnu do Rudé hvězdy, kde by mohl i závodit, ale to se mu nepodařilo a jezdil spíš po menších závodech. Když mi bylo deset a udržel jsem pušku v ruce, začal jsem střílet taky. Jenže střelba je finančně náročná a nastala situace, kdy si táta musel rozmyslet, jestli budu pokračovat já nebo on. Rozhodl se, že si svůj sen splní prostřednictvím mě, a dal mi veškeré střelecké základy.
Na olympiádě budete Česko ve skeetu reprezentovat i s Janem Sychrou. Ten se her zúčastní potřetí, je mu 42 let. Jak si spolu rozumíte?
Věkový rozdíl mezi námi cítit není. Když dvacetiletý sportovec potká chlapa, kterému je 42 a chodí normálně do práce, tak si asi nebudou mít co říct, ale nás spojuje láska ke střelbě. Na olympiádu si nedovedu představit lepšího společníka, než je Honza, je to jeden z nejpohotovějších lidí v české střelbě. Nedávno se mě na veletrhu ptali na můj sportovní vzor a já musel jmenovat jeho, protože se mám od něj co učit nejen já, ale myslím, že i jiní lidé. Je hrozně klidný, což já mám třeba naopak. Jsem trochu cholerik. Když minu, tak mám co dělat, abych ukočíroval nervy a nezačal kolem sebe házet patrony.
Mění se letos s ohledem na olympiádu nějak vaše příprava?
Hlavní rozdíl je v tom, že je náročnější. Jedeme na víc soustředění, víc střílíme. Ale jinak jsem říkal svému trenérovi, že v minulých letech jsme měli přípravu udělanou dobře a že není potřeba nic měnit. Ostatně střelba je hodně individuální, každý závodník si sám určuje, co mu nejvíc vyhovuje. Trenér dělá spíš jen takový dozor. Všichni mi teď ale říkají, ať se nedívám doleva doprava a řeknu si, co potřebuju. Jestli si mě opečovávají jako medailovou naději? No, možná až trošku moc.
Dává vám okolí najevo velká očekávání?
Jsem z vesnice, takže kdykoliv máme nějakou zábavu nebo ples, tak za mnou lidi chodí, povzbuzují a říkají mi, že věří, že vyhraju. Bylo by to hezké, jenže...
Potěší to nebo spíš svazuje?
Spíš potěší. Já tam ale jedu v první řadě na zkušenou, mezi střelci se ode mě nic nečeká. Kolem olympiády je velký mediální humbuk, všichni se perou s nervozitou a já teď nemůžu vědět, jak to budu zvládat. Když mi vyjde den a naladím dobře formu, tak můžu na medaili klidně dosáhnout. Beru to i podle toho, že tak 85 až 90 procent hlavní konkurence je z Evropy. Skoro všichni byli už na srpnovém šampionátu, takže konkurence na olympiádě by neměla být o moc větší.
Co pro střelce znamená olympiáda? Váš sport se do televize přece jen tak často nedostane, ale díky ní je na obrazovkách najednou několik dnů po sobě.
To je hodně individuální otázka. Mistrovství světa je podle mého názoru náročnější, sjíždí se tam totiž víc závodníků. Pro někoho bude tím pádem medaile ze světového šampionátu cennější. Na druhou stranu na olympiádu se člověk musí probojovat a jede tam opravdu jen 36 nejlepších střelců. Proto bych si asi cenil víc olympijské medaile.
Plánujete už, co byste chtěl v Londýně vidět?
Bojím se, že toho moc nestihnu, protože střílím už asi třetí nebo čtvrtý den her. Možná kvůli tomu nepůjdeme ani na zahájení. Kamarádi říkali, že z něj se člověk dostane až někdy nad ránem, takže je na druhý den na trénink prakticky nepoužitelný. Uvidíme, jak to nakonec vyjde. Ale jistě, mrzelo by mě to. Třeba jedu na olympiádu poprvé a taky naposledy.
