Většina sportovců vzpomíná na svoji účast na olympijských hrách celý život. A Viktor Teplý, student ekonomicko-správní fakulty, který na olympiádě závodil v jachtingu, není výjimkou. Zvlášť když se k tomu přidá i fakt, že se v Londýně potkal se zřejmě nejslavnějším sportovcem současnosti, atletem Usainem Boltem.
„Po jachtařských závodech jsem zůstal na tři dny ještě v olympijské vesnici, že se podívám i na další sporty. A jeden den jsem trefil zrovna mužský běh na 200 metrů, kde obsadili první tři místa Jamajčané v čele s Boltem,“ vzpomíná Teplý.
Po závodech se šel s kamarády ještě podívat do Českého domu, a když se vracel domů, došlo na setkání, které se hned tak někomu nepoštěstí. „Všechny tři medailisty jsme měli asi dvacet metrů za zády. Samozřejmě se kolem nich hned shlukla spousta lidí, kteří se chtěli vyfotit, tak jsem toho taky využil,“ usmívá se Teplý.
Ačkoliv fenomenální sprinter čelí denně desítkám takových přání, tomu od mladého Čecha vyhověl ochotně. „Kdyby se mu nechtělo, nedivil bych se mu, musí ho to občas už pěkně štvát. Ale byl vážně moc milý,“ popisuje sportovec, který ač patřil k nejmladším v závodním poli, skončil ve své třídě na 28. místě ze 49 jachtařů.
„Jsem s tím docela spokojený,“ říká Teplý, jehož Londýn hodně namotivoval k tomu, aby se snažil i o účast na příštích hrách v Riu de Janeiru. „Tam by navíc měla být olympijská vesnice přímo u moře, takže bychom měli bydlet spolu s ostatními sportovci, a ne odděleně, jako to kvůli velké dálce muselo být v Londýně.“
V průvodu šel, zahájení olympiády ale neviděl
Stejně jako spousta jeho kolegů si také Teplý pochvaluje atmosféru britského pořadatelství. „Naše závody se konaly na pobřeží asi 150 kilometrů od Londýna, takže tam tolik atmosféra olympiády nedoléhala, ale jinak je tahle akce opravdu velký svátek,“ myslí si muž, který v Anglii pobýval od slavnostního zahájení až téměř do konce.
Na zahajovací ceremoniál se ovšem doma možná podívá ještě jednou. Sportovci, kteří se ho aktivně zúčastnili, z něj totiž moc neměli. „Velká část programu se odehrála předtím, než jsme nastoupili na stadion. Spolu s ostatními nás řadili asi půl hodiny chůze od něj,“ líčí 21letý jachtař.
V tomto ohledu si zahájení moc neužil, pamatovat si ale bude jiné věci. „Když jsme šli, za plotem na nás pořád pokřikovaly nějaké děti, fandily nám, i když ještě nebylo proč, chtěly si plácnout a taky, abychom se jim podepsali. Člověk si vážně připadal jako hvězda.“
