Jako malého nechtěli Lukáše Olejníčka vzít do gymnastiky. Asi proto, že moc nevyrostl. Rodiče ho pak přihlásili do atletického kroužku, kde začal běhat a postupem času také utíkat starším kamarádům. Dnes je z něj profesionální atlet a mistr republiky v disciplíně 3 000 metrů překážek, takzvaném steeplu.
Domácí titul mu ale nestačí. Rád by se dostal mnohem výš a zeměpisně dál, konkrétně na příští olympiádu do Ria. Našlápnuto má dobře, v poslední sezoně se zlepšil o dvanáct vteřin a třeba na světový rekord mu teď chybí asi minuta. „Jsem rád, že s trenérem jdeme cestou postupných kroků. Vyhrávat medaile jako junior je sice hezké, ale pořádný sport začíná až v dospělé kategorii,“ říká Olejníček, doktorand na fakultě sportovních studií, který už vede svoji tréninkovou skupinu a chystá také vlastní běžecký závod.
Proč jste se rozhodl udělat si doktorát?
Stimulem bylo to, že jako student se můžu líp připravovat na závody a trénovat. Dal jsem si závazek, že do roku 2016, do olympiády v Riu, dám sportu, co to půjde. Chci se na hry dostat. Navíc i těch pět let, co už jsem na fakultě strávil, mi dalo spoustu poznatků, které v praxi aplikuju na sobě i klucích, které vedu. Nemám tak znalosti jen z praxe od bývalých trenérů, kteří předávají to, co se naučili před lety, ale mám pohledy hned z několika stran. A funguje to. Zlepšuju se já i kluci.
Co je pro vás větší motivace? Dostat se na olympiádu nebo zkrátka běhat co nejlepší časy bez ohledu na to, na jaké to bude akci?
Ono je to spojené, když už budu na olympiádě, tak budu mít i kvalitnější časy. Pro mě je olympiáda opravdu ohromná motivace. Loni jsem se byl jako divák podívat v Londýně, chtěl jsem vědět, do čeho bych šel, a jen jsem se utvrdil v tom, že na ni opravdu chci. Olympiáda je něco jedinečného, vzhlíží k ní celý svět. Nic víc není, dál se nejde dostat. Když jsem tam byl, mrazilo mě v zádech a říkal jsem si, jak skvělý pocit musí být závodit před tolika lidmi.
Proč jste si vybral tři kilometry? Pro vás není výzva uběhnout maraton?
Uběhnout maraton pro mě není zase takový problém. Jenže kdybych ho už běžel, chtěl bych na něm dosáhnout dobrého času, určitě pod dvě a půl hodiny, a to bych zatím nedokázal. Kdežto v mojí disciplíně jsem kousek od světové špičky. Na limity na velké světové akce mi chybí dvacet nebo třicet vteřin. Když se budu zlepšovat jako letos o dvanáct vteřin, zvládnu se na olympiádu připravit.
Přece jen se ale donekonečna zlepšovat nemůžete. Půjde ještě čas stahovat?
V přípravě mám pořád rezervy, stále ještě můžu být lepší. Trenér mi dřív často říkal, že pořád trénuju proto, abych mohl teprve pořádně trénovat. Teď už to sice neříká často, ale stále je kde přidat.
O krátkých tratích, sprintech, jste nikdy nepřemýšlel?
Ze mě sprinter nikdy nebude, to jsem věděl odmala. Každý nemůže být Usain Bolt. Vytrvalost je líp trénovatelná než rychlost, ta ve vás musí být. Před lety se mi navíc povedlo dostat se k trenérovi Michalovi Nejedlému, který je ve steeplu jedenáctinásobným mistrem republiky, takže všechno nějak plynule směřovalo k této trati. Ona je dost specifická. Spousta běžců si řekne, že to na ní zkusí, protože se na ní neběhá tak rychle, ale ona se v první řadě běhá úplně jinak.
V čem se to tolik liší?
Steeple se víc než jiné tratě musí běhat hlavou, musí se u něj víc přemýšlet, taktizovat. Dva kilometry s překážkami zvládne kdokoliv, všechno se ukazuje až na tom posledním kilometru. Steeplů se navíc za rok nedá odběhnout moc, protože jak jsou tam ty překážky, tak se rychle opotřebovávají klouby a vazy a na vodním příkopu dochází ke zraněním. Na mistrovství republiky si třeba jeden soupeř při dopadu do vody zlomil nohu.
Spousta lidí se dnes na tratě vydává i sama a běhání je čím dál populárnější. Máte taky ten dojem?
Mám. Před lety, když jsem někde běžel parkem, tak se na mě lidi dívali a pomalu si ťukali na čelo, i když na Západě to bylo úplně normální. Sem to zkrátka došlo později, to je přirozený vývoj. Najednou běhá skoro každý. I lidi, kteří se mě dřív ptali, co na tom vidím. Lidé přišli na to, že běh je nejjednodušší sport, nic k němu nepotřebujete. Najednou je běžců tolik, že když chce někdo jít na závod, tak se musí přihlásit dva tři měsíce dopředu, protože místa jsou hned pryč.
Vznikají taky pořád nové a nové závody, jeden chystáte i vy. O co půjde?
S kamarádem máme v plánu uspořádat závod na brněnském Masarykově okruhu. Chtěli jsme místo, které by přitáhlo hodně lidí, a to by okruh mohl – můžete přijít na motorkářskou Velkou cenu, ale jinak se na něj normálně nedostanete. Pro lidi by to mohla být výzva. Je to navíc těžká trať, hodně se na ní stoupá. Už teď jsem zvědavý, kdo tam udělá běžecký traťový rekord. Cyklisté nebo motorkáři už svůj mají, teď jsou na řadě běžci.
