Ze svého prvního závodu v karate odešla kdysi Dorota Balciarová s brekem, nepovedl se jí. Stačila ale chvilka a slovenské závodnici se začala sypat jedna medaile za druhou. Poslední si studentka lékařské fakulty odvezla před měsícem ze Španělska, kde skončila druhá na mistrovství světa. „Na úspěchy jsem zvyklá, odmala mi říkali, že mám ohromný talent. Tahle medaile je pro mě ale nejdůležitější,“ těší sportovkyni.
Proč začne malá holka s karate?
Na karate mě přihlásil otec, protože chtěl, abych se naučila bránit. Měla jsem asi čtyři nebo pět roků, byla jsem prcek v kimonu se dvěma copy. Táta chtěl, abych karate dělala i proto, že sám kdysi na docela dobré úrovni závodil v judu. Ale nebylo to vždycky jednoduché, měla jsem i několik krizí, kdy jsem toho chtěla nechat.
Kdy to bylo?
První přišla někdy v osmi devíti letech. Nebavilo mě to, protože jsme na tréninku jenom hráli basketbal a já jsem byla strašně malá. Rodiče mě pak dali na tenis, kde jsem zůstala dva týdny, a pak se vrátila ke karate, jen jsem přešla do jiného klubu. Potom přišly první medailové úspěchy, získala jsem novou motivaci. Další krize následovala někdy ve dvanácti nebo třinácti letech, kdy si dítě začne uvědomovat, že možná chce dělat něco jiného. Ve čtrnácti jsem ale dostala nabídku jít do národní reprezentace, jela jsem na první mistrovství Evropy, a tak jsem si řekla, že mi to za to stojí. První šampionát jsem vyhrála, dohromady jsem zatím získala dva bronzy a tři tituly mistryně Evropy, dvakrát bronz z mistrovství světa a teď naposledy stříbro.
Člověk by řekl, že vám to zajistí další motivaci, ale tak to úplně není, že?
Trochu přemýšlím, co bude dál, protože kombinovat studium na lékařské fakultě s tréninkem dost dobře není možné. Jde taky o to, že jsem asi dosáhla svého maxima – na obou světových šampionátech mě porazila závodnice z Japonska. Abych se dostala před ni, musela bych trénovat dennodenně a jezdit do Japonska, což nejde. Karate není sport, který by mě uživil, pořád je to jen koníček. Teď zkrátka přišel zlom. Dlouhé roky jsem si odepírala spoustu věcí, nevěnovala se tolik přátelům a přiznávám, že ani škole. Je čas, aby se to obrátilo. Ale je to těžké, když člověk něco dělá tolik let a má to rád, těžko se toho zbavuje.
To, že jste si na univerzitě vybrala nutriční terapii, má také souvislost se sportem?
Ano, určitě. Původně jsem chtěla studovat medicínu, ale bojím se, že by to bylo příliš náročné. Nutriční terapie vyhrála taky proto, že bych se ráda stala trenérkou a ono to se sportem jde dobře dohromady. Chtěla bych mít přehled o speciální výživě pro sportovce, ubírat se tímhle směrem.
Jak se vám zatím studuje?
Do všeho se dostávám, zjišťuju, kolik věcí vůbec nevím. Je to dřina, musím se přepnout z pozice sportovce do pozice studenta. Chce to úplně restartovat počítač v hlavě, znovu ho spustit a překonat to, že ten počítač má hrozně pomalý harddisk, musí se nejdřív zahřát. Když člověk trénuje, tak z něj taky není mistr světa za půl roku.
Proč jste vlastně šla na vysokou do Česka? Jako úspěšný sportovec byste to asi měla jednodušší doma na Slovensku.
Slovenský svaz karate nějakou takovou podporu neřeší. Navíc obor, který tady dělám, se u nás vůbec studovat nedá. Mám také v Brně bratra, který mi dal dobré reference. I když mu chvilku trvalo, než si zvykl, stejně jako si teď zvykám já. Češi a Slováci jsou přece jen jiní.
V čem?
Jste míň otevření, Slováci jsou blázniví, co na srdci, to na jazyku, neberou ohled na to, co si druzí myslí. Emoce prožívají o hodně silněji. Když je někdo protivný, tak je vážně protivný, a když je někdo vysmátý, tak od ucha k uchu. Naše povahová sinusoida je ostrá, ta vaše nejde do takových extrémů.
Vraťme se ještě k výživě sportovců. Na co jste si musela dávat pozor vy?
Člověk si hlídá, co jí, jak spí, výkon ovlivňuje taky psychická pohoda, přátelé, spousta věcí. Hodně ale záleží na druhu sportu. Karate se větví na kata, soubor cvičení, a kumite, což je boj, jak ho lidé znají především. Ale nejde o to, aby jeden druhého porazil, jde o to získat body za určité triky. U toho druhého si člověk musí hodně držet váhu, já dělám kata, takže se tolik hlídat nemusím. Teoreticky se můžu napráskat, čím chci, ale není to dobré, protože když chci být rychlá, musím se hlídat, abych dokázala rychle reagovat.
Tohle všechno budete časem učit i svoje svěřence. Máte už představu, koho byste chtěla trénovat?
Ráda bych si vychovala nějakou svoji skupinu. Ideální by bylo mít pár dětí, které už něco umí, a ty začít připravovat na závody. A pak skupinu těch úplně malých, se kterými začnu od začátku a postupně je budu přidávat k soutěžní skupině. Práce s malými dětmi má svá specifika. Ony nejsou schopné systematicky trénovat. Berou to tak, že přišly, obléknou si kimono, odhopkají to a za chvilku jdou domů. Je těžké vychovat šampiona. Musí se sejít spousta okolností a nakonec se jím stane jeden z tisíce. Já to ale chci zkusit.