Před koncem minulého roku dostala golfistka Lucie Hinnerová jednu z cen pro nejúspěšnější akademické sportovce. Aby ne, když vyhrála akademické mistrovství republiky. Tenhle titul jí ale nestačí, ráda by výš, a proto loni studentka fakulty sportovních studií přestoupila od amatérek mezi golfové profesionálky.
Co v praxi takový přechod znamená?
Člověk musí splňovat určitou výkonnost a zaplatit poplatky za přestup. Dá se říct, že u mě to byla jen formalita. Je skvělý pocit být profesionálkou. Jako amatér jsem hrála jenom o čest, trofeje a pocit z výhry. Jako profesionál už si můžu vydělat i nějaké peníze, amatér totiž nesmí vzít žádnou hodnotnou cenu. Dá se hrát v Česku, ale tady se golfem podle mě nejde uživit. Proto je lepší jít aspoň na evropskou úroveň.
Na té člověka uživí samotné turnaje nebo spíš peníze od sponzorů?
Turnaje stojí dost peněz, ale většinou se jezdí jen ve dvou, hráč a ještě někdo s ním, takže výhry pak slouží jako plat pro hráče. Sponzoři by v ideálním případě měli pokrýt náklady na vybavení a cesty. Když hráč nějaké peníze získá, část sice odevzdává agentuře, která se o něj stará, ale i tak se tím, pokud se člověku aspoň trochu daří, dá uživit slušně.
Před Vánocemi jste hrála turnaj v Maroku, přes který se hráčka může právě do nejvyšší evropské golfové soutěže dostat. Jak to dopadlo?
Kartu na evropskou tour jsem nezískala. Zkazila jsem si to sama, nestačila jsem fyzicky a nedokázala se srovnat s dalšími problémy. Když jsem skončila, říkala jsem, že si zlomím ruce a nechám si uříznout hlavu, ať mi znovu naroste. Soupeřky zase o tolik lepší nebyly. Ale celkově to hodnotím pozitivně, byla to zkušenost.
A co dál? Budete to zkoušet jinde, nebo zase až za rok?
Celkově jsem se tím turnajem posunula, ale ne o tolik, jak by se mi líbilo. Můžu hrát LET Access, což je druhá nejvyšší soutěž pro ženy v Evropě. Doteď jsem se jí taky mohla zúčastnit, ale byla jsem na čekací listině. Musela jsem čekat, jestli se někdo odhlásí. To vám někdo zavolá třeba v úterý, že můžete hrát ve čtvrtek. Čekání je nepříjemné, člověk pořád kouká, kolik lidí se odhlásilo a kolik se ještě odhlásit musí. Teď už to mám o něco jednodušší.
Dá se říct, kolik je v Česku hráček, které mají podobné ambice živit se golfem?
To se těžko odhaduje, hodně lidí míří studovat na vysokou školu do Ameriky, protože tam mají lepší podmínky než v Česku. Vychází jim tam vstříc, vypisují stipendia, existují tam univerzitní týmy, které se o všechno starají, mají kondiční trenéry nebo maséry. Není to špatná cesta, třeba na Floridě nebo v Kalifornii se dá hrát celý rok, nemají tam sníh. Na druhou stranu hodně lidí tam s golfem skončí, protože zjistí, že ho vůbec nechtějí dělat.
Jak v člověku roste rozhodnutí stát se profesionálem?
Ze začátku jsem hrála tenis, s golfem jsem začala ve čtrnácti letech, což je dost pozdě, začíná se klidně ve třech čtyřech. Naši mi ale tehdy řekli, že jestli chci golf dělat, tak můžu, ale že ho opravdu musím hrát, ne že si za dva roky řeknu, že chci jít třeba na balet. A tak jsem u golfu opravdu zůstala, začal se mi líbit a ovlivnil i další věci. Já jsem třeba vůbec neplánovala jít na vysokou školu, říkala jsem si, že to není pro mě. Jenže pak jsem si všimla, že kolem mě jsou samí inteligentní lidé s dobrými známkami a já mezi nimi nechtěla být ta hloupá.
S golfem se pojí i určitá filozofie. Zajímáte se o ni nebo jen prostě hrajete?
Osobně mám atmosféru golfu moc ráda, líbí se mi, že se musí dodržovat etiketa v oblékání. Klidně bych sport víc otevřela lidem, aspoň by se na mě tak nekoukali, když jedu v tramvaji s holemi, má to ale své stinné stránky. Na jednu stranu někteří říkají, že je golf snobský sport, že chodíme v límečkách a vozíme se v autíčkách, ale pokud by měl být golf otevřený všem, stal by se z toho fotbal, kde se pořvává. A chceme to?
Přes léto jezdíváte trénovat na americká hřiště. Liší se zdejší golfová atmosféra od té české?
Etiketa oblékání se tolik nedodržuje, existuje tam spousta hřišť, kam může přijít kdokoliv, i když nezná pravidla a neví, že se na greenu nesmí křičet. Víc se to blíží tomu fotbalu. Ale jsou tam samozřejmě i hřiště, kde vás třeba bez patřičného oblečení nepustí.
Ptala jsem se i s ohledem na to, že nejlepší turnaje se hrají právě v Spojených státech.
Byla jsem se podívat v Miami na mužský turnaj, hlavně na Tigera Woodse. Je to opravdu zážitek, Woods je prostě ikona, on hru pozvedl na vyšší úroveň. Ale zároveň s námi šlo asi 500 lidí, takže jsem na něj viděla pomalu hůř než v televizi. Proto jsem zašla také na některé míň známé hráče, i když stejně dobré. Bylo to úžasné, skvělá atmosféra. Pro mě je obrovská zkušenost vidět, jak se připravují před turnajem, jestli jdou nejdřív puttovat (pozn. red. trénovat údery, při kterých se míček dostává do jamky) nebo odpalovat nebo jestli jen sedí v klubovně a pijí kafe.
