Na filozofické fakultě je Tigran Movsisyan jen jeden z mnoha studentů. Jinde k němu ale vzhlížejí. Movsisyan patří k nejúspěšnějším českým thajboxerům, má tři tituly mistra světa a usiluje o to, aby mohl bojovat pod nejprestižnější thajboxerskou organizací Glory. To všechno i přesto, že měl složité začátky, protože do Česka přišel z Arménie až v sedmi letech. A také přesto, že přežil těžké zranění.
Proč jste se vlastně s rodinou přistěhovali do Česka?
Otec sem nejdřív přišel za prací, protože v Arménii byla tehdy složitá situace – těsně po válce a po zemětřesení. Následovala vlna emigrace, a i když táta se původně chtěl vrátit domů, nakonec jsme celá rodina přijeli za ním.
Takže do školy jste šel už v Česku. Muselo to být těžké.
Ano, bylo to komplikované. Do první třídy jsem šel po měsíci nebo dvou, co jsem byl v Česku. Jazyk jsem samozřejmě neuměl, jakž takž jsem se dorozumíval rusky, protože se tak tehdy doma hodně mluvilo, ale jinak rukama nohama. Ale tohle období trvalo jen asi půl roku, nejhůř od druhé třídy už to šlo dobře. Když tady člověk žije, snadno jazyk přebere.
Boxoval jste jako malý už v Arménii?
Ne, začal jsem až tady. Nejdřív jsem chodil do juda, to mi bylo asi deset. Mimo jiné proto, že bratranec byl mistr republiky, což mě hodně motivovalo. Pak se to trochu zkomplikovalo, nebo jsem byl líný, to už dnes nedovedu posoudit, ale juda jsem zkrátka nechal. Asi půl roku jsem chodil do šachového kroužku a přibližně půlrok nato jsem začal dělat thajbox. Přihlásil mě otec, protože mě chtěl někam uklidit. Přicházela puberta a on nechtěl, abych sklouzl k něčemu špatnému. Chvíli trvalo, než mě přemluvil. Nejdřív mi říkal, že stačí, když zkusím pár tréninků a uvidím, jestli mě to chytne. Ale já měl asi odmala bojové sporty v sobě, tak jsem zůstal.
Co vás na thajboxu tak chytlo?
Hned od začátku jsem měl pocit, že mi to jde, a to pravděpodobně rozhodlo. Navíc jsem to znal i z televize, viděl velké hvězdy a chtěl jsem se k nim přidat.
Nezviklalo vás ani to, když jste se při zápase těžce zranil? O co šlo?
To bylo asi před třemi lety na mistrovství republiky v Praze. Dostal jsem se až do finále, kde mě soupeř hned na začátku prvního kola kopnul do břicha. Myslel jsem, že mám jenom vyražený dech, prostě něco, co pak chvilku bolí. Říkal jsem si ok, nic se neděje, a boxoval dál. O pauze jsem už cítil, že to bude něco víc, ale šel jsem do ringu zase. Pak jsem začal vidět černě, všechno dvakrát a ve třetím kole už jsem neviděl skoro nic. Zápas skončil, v šatně jsem zkolaboval a přijela záchranka. Jeli jsme do nemocnice, kde mi udělali rentgen i ultrazvuk, ale řekli, že mi nic není. Večer mi ale bylo hrozně špatně, tak jsme ráno jeli do nemocnice znovu a tam už na druhém ultrazvuku přišli na to, že mám prasklé tenké střevo. Po skoro 24 hodinách jsem šel na operaci. Pak se mi ještě udělal zánět a následovala druhá operace. Stehy mi vytahovali už v Brně, a když to doktor slyšel, tak jen kroutil hlavou. Říkal, že jsem měl ohromné štěstí.
Jaký to vůbec mělo vliv na vaši další kariéru?
Mě hlavně hrozně štvalo, že jsem tehdy to finále prohrál o jeden bod ve třetím kole. Měl jsem ho vyhrát, nebylo to fér. Ale to se u nás někdy prostě děje. Nedá se s tím nic dělat, člověk prostě musí být výrazně lepší, nic jiného nefunguje. Zranění pro mě ale byla velká motivace. Titul mistra světa jsem získal asi rok a půl po něm. Půl roku po operaci už jsem zápasil v Německu.
Váš sport má z mého pohledu smůlu, že organizací je hodně, titulů mistra světa tím pádem taky, a tak se jejich hodnota devalvuje. Jak se na to díváte?
Máte pravdu, není titul jako titul. Můžete jich mít, kolik chcete, ale všemu momentálně vládne organizace Glory, do které patří všichni top bojovníci. Nejprestižnější zkrátka je bojovat pod ní. Nemůžete dosáhnout víc, než vyhrát turnaj Glory.
Máte jako kluk z Česka šanci se do ní dostat?
Rád bych, pracujeme na tom, aby to do dvou tří let bylo reálné. Chce to, abych porážel kluky, kteří mají jméno. Ono to někdy není ani o počtu titulů, ale o tom, s jakými kluky boxer zápasí, a nemusí přitom jít ani o žádnou trofej. A všechno je to ještě hodně spojené s managementem a promotéry zápasů, na tom teď taky pracujeme. Můžeme si třeba říct, že do Brna pozveme někoho vážně dobrého, kdo zápasil nebo zápasí v Glory. Někdo mě pak uvidí někde na internetu a může se stát, že se jim budu líbit. Všechno je to taky o náhodách. Člověk může i prohrát, ale když to bude lidi opravdu bavit, přitáhne na sebe pozornost a sponzory.
Do jaké míry je to, že byste se tam dostal, výsledek vašich schopností, a do jaké míry výsledek umění promotéra a celého managementu?
Ono je to propojené, jedno bez druhého nejde. Hodně dobrý management dokáže dostat nahoru i kluka, který by tam neměl patřit. Takové příklady jsou. Ale co se Glory týče, tak tam nikdo, kdo by na to neměl, není a asi ani nebude. A z toho jsou kluci, kteří by tam měli být, jenže na to nemají management. Ale já pořád věřím, že i těchhle kluků si všimnou, že si to prostě zaslouží.
Box je na jednu stranu dřina, ale taky velký cirkus okolo. Jak moc vážně myslí boxeři třeba gesta, když si naznačují, že jsou schopní se servat už na novinářské prezentaci nebo při vážení před zápasem?
Osobně to mám tak, že do zápasu je pro mě tohle všechno nepodstatné, nezajímá mě, co se děje kolem. Pokud by ale soupeř nějakým způsobem provokoval už před utkáním, tak mu prostě musím dát najevo, že si to nenechám líbit. V hlavě už ho máte jako soupeře naprogramovaného, je to součást mentální přípravy. Nejdete tam jenom bojovat, jdete vyhrát.
