Chodíte běhat? Tak to nejste žádná výjimka. Jeden z nejjednodušších druhů sportovní aktivity se v Česku v posledních letech rozmohl. Podle doktoranda fakulty sportovních studií Tomáše Kaliny ale možná až moc.
„Jsou prostě lidé, pro které se běhání nehodí,“ říká muž, který jinak také radí s výběrem běžeckých bot ve specializovaném obchodě, o běhání napsal bakalářskou a magisterskou práci a teď chystá i disertaci.
O čem disertace bude?
O vlivu silového tréninku na krátkodobé změny v ekonomice běžeckého pohybu. Kondiční příprava determinuje u běhání 99 procent výkonu, ale i u tak jednoduchého sportu, jako je běhání, je vytvoření optimální přípravy magie. Jsou věci, které jsou pro trenéry zvenku blackbox. Víme, co se dovnitř nasype a co vyjde ven, ale přesně se neví, jak to funguje. Tenhle blackbox se ovšem dá trochu rozebrat a nahlédnout dovnitř. Vezměte si období Emila Zátopka, od té doby se toho dost změnilo.
Jak to myslíte?
Zátopek přišel na konci 40. let s variantou metody intervalového tréninku. Dnes už z toho těžit nejde, vždyť jeho čas z olympijského maratonu není ani v top 50 nejrychlejších českých časů. K jednomu cíli vede mnoho cest a ta jeho byla dobrá ve své době.
Pracujete jako konzultant v obchodě s běžeckými botami. Jaké lidi potkáváte?
Cílíme hlavně na začátečníky. Zkušený běžec ví, co a jak, takže jen přijde a řekne, co chce.
Vážně je někdo takový? Kdo si jde nejdřív nakoupit a pak až běhat, aniž by věděl, jestli ho to bude bavit?
Jistě a tenhle postup má i svoje výhody. Člověk pak aspoň neběhá v botách na sálový fotbal, které mu to můžou dost znechutit, nebo nemá botu o číslo a půl menší. Někdo k nám ale přijde až potom, co mu tělo dává nějakou negativní zpětnou vazbu.
S jakými požadavky chodí lidé nejčastěji a jaké chyby nejčastěji odbouráváte?
Chyby reprezentuje jedna kniha, mám ji dokonce v kanceláři, ale raději ji schovávám, aby ji nikdo neviděl. Je to takové vědcovo peklo, autor v ní oslavuje „přirozený běh“. Jenže my žijeme ve střední Evropě, každý druhý má nadváhu a všichni by chtěli zázraky hned. Lidi si tam přečtou, že někdo běžel spoustu kilometrů bosky nebo v minimalistické botě. Ale někdo, kdo seděl léta jenom za počítačem a jedl klasicky nezdravě, si nemůže dovolit chovat se podle téhle knížky. Zákazníci často chodí s tím, že je něco pobolívá. Já zjistím, kolik kilometrů člověk běhá, on mi řekne jedno číslo za minulý měsíc a pak následuje, že tento měsíc je to dvakrát tolik a příští měsíc by chtěl běhat třikrát tolik. Lidi to zkrátka přehání. Mělo by se uplatňovat pravidlo deseti procent, o tolik by se měla za měsíc navyšovat kilometráž. Ale kolik je deset procent z nuly? Musí se začínat pomalu a dát tělu čas adaptovat se.
Jak s lidmi pracujete?
Když vidím jasnou nadváhu, nastoupí diskuse o tom, že tudy cesta úplně nevede a je potřeba, aby se člověk nejdřív dostal do stavu, kdy mu běhání nebude škodit. Ať třeba nejdřív chodí, pak střídá chůzi s během a přes jogging se dostane k běhu.
Na závody, kterých se objevuje také čím dál víc, se ale hlásí kdekdo. Souhlasíte?
Také my pořádáme sérii vlastních závodů, kde bývá na každém asi 200 nebo 300 lidí a z 99 procent mají soudnost. Moje zkušenost ale říká, že čím víc roste počet účastníků, tím klesá soudnost. Člověk se ztratí v davu a spoustu věcí neřeší. Z velkých závodů se pak stává spíš happening.
Ale vždyť je fajn, že se lidé hýbou.
To samozřejmě ano. Jen je pak nebezpečné, když se lidé s takovou výkonností hlásí na maraton. Kolem něj se totiž vytvořilo takové mystérium. Spousta lidí ani neví, kolik je to přesně kilometrů, ale tím, že to má svůj název, tak trať nějak víc přitahuje. Ve firmách, kde se dřív chodilo na golf, se lidé najednou hlásí na závody.
Myslíte, že bude třeba zájem o velké podniky ještě stoupat?
Řekl bych, že víc nahoru už to nepůjde. Například pražský maraton je plný a nikde jinde v Česku podle mě velký maraton uspořádat nejde. Pak jsou závody typu půlmaratonu, těch pořád přibývá, a pak ty atypické, jako je Vokolo Príglu nebo Masaryk run na okruhu. Češi jsou šílení v tom, že snad nikde jinde není na počet běžců tolik závodů. Co se velkých akcí týče, tam se můžeme s Evropou rovnat, ale pak máme spoustu mikrozávodů do 150 účastníků. Megaakce k nám dorazily poměrně nedávno, ale jinak to má historické důvody – kdysi bývaly v termínovkách za rok stovky závodů, a to ještě neberu 80. léta, kdy je aktivně podporoval i režim, protože nic jiného dělat nešlo. Dnes praskají ve švech hlavně velké závody. Díky bohu, protože i když si někdo kupuje startovní číslo na černém trhu, tak pořád to dost eliminuje blázny, kteří se rozhodnou jít do maratonu ze dne na den.
Co si mám pod černým trhem představit?
Většina organizátorů velkých akcí nedovoluje přepis závodníka. Jakmile si startovné koupíte, měla byste běžet. Čím dřív má peníze organizátor na účtu, tím líp pro něj, může lépe vyjednávat se subdodavateli. Kdybyste chtěla letos běžet pražský maraton, už se tam nedostanete. Registrace na další se spustí v říjnu, aby se to dalo koupit jako vánoční dárek, ale v lednu už bude plno. Co pak? Buď budete hodně dobrá a vyběhnete si nominaci na mistrovství republiky. Nebo začnete vyčkávat, až lidi s přílišnými ambicemi odpadnou, a vy si pak koupíte jejich startovní číslo. Což je nefér, ve výsledcích pak figurujete pod jménem někoho jiného, takže je nepořádek v tabulkách. Nemluvě o tom, kdyby se vám něco stalo, protože existuje něco jako zodpovědnost pořadatele. I tohle už je prostě velký byznys.
Dovedete odhadnout, kolik takových lidí na závodech je?
Pražský maraton má aktuálně kapacitu deset tisíc lidí a tohle budou jednotky procent. V jiných věcech se ale prostředí kultivuje. Ještě v roce 2005 stavěl marketing akce na tom, že kdo měl mít svoji maratonskou premiéru tam, neplatil startovné, což je dost hrozné. Láká to právě lidi, kteří si můžou dost ublížit.
