David Kopeček studuje mezifakultní studium na Pedagogické fakultě a Fakultě sportovních studií a patří mezi úspěšné členy akademické reprezentace v karate. Čerstvě byl vyhlášen jedním z nejlepších akademických sportovců města Brna. V rozhovoru vypráví o karate jako o sportu i jako o životní cestě. Co pro vás znamená ocenění akademický sportovec města Brna?
Moc mě potěšilo, že jsem byl pozvaný, člověku to dodá jistou motivaci, ale přiznám se, že takový typ akcí není úplně můj šálek kávy. Ale rozhodně si toho vážím a jsem rád, že si na mě vzpomněli.
Jak jste se dostal ke karate?
Když mi bylo asi sedm, přijel k nám do Židlochovic brněnský oddíl karate DDM – Starý Lískovec na soustředění. A bylo to. Pro malého kluka to bylo hodně zajímavé. Měl jsem tehdy představu, že se naučím prát.
Co považujete za svoje největší úspěchy?
V dorostu a v juniorech to byla medailová umístění na národních pohárech a mistrovstvích republiky. Nyní se mi docela daří v akademické reprezentaci. Tam soutěžím hlavně v kategoriích kata týmy a kata individual. Na akademickém mistrovství světa v Bělehradu jsme byli čtvrtí a na akademickém mistrovství Evropy ve Vratislavi druzí. V nadcházející sezoně se chci soustředit na mistrovství republiky, Grand prix a pak na některé mezinárodní závody.
Naučil jsem se mnohem víc naslouchat a porozumět druhým, ovládat se a koncentrovat, říká David Kopeček.
Berete karate jako sport, nebo je za tím něco víc?
Když jsem byl menší, bral jsem karate ryze jako sport, protože jsem do toho neviděl. Čím jsem byl starší, víc jsem do toho vstupoval, dostával se pod slupku a začínal chápat vše ve více souvislostech. Je to pro mě určitě sport, dělám jej závodně, ale beru to i jako umění. Podobně jako se třeba malíř zabývá dějinami umění, tak se i já zabývám dějinami a filozofií karate, dostávám se do fáze, kdy pro mě karate není jenom pot a slzy, ale také nad ním přemýšlím.
Říkáte, že se dostáváte pod slupku. Co je pod tou slupkou?
Tam si každý najde to svoje. Já jsem našel celkový přístup k životu a chování k lidem. Snažím se o kompaktnost bojového umění a životního stylu. Naučil jsem se mnohem víc naslouchat a porozumět druhým, ovládat se a koncentrovat. Nedokážu si samozřejmě moc představit, jak bych se choval, kdybych karate nepoznal, ale myslím, že to učí člověka být vnitřně spokojenější a lepší sám pro sebe i pro druhé.
Na co se v karate zaměřujete?
Ve sportovním karate se dá zaměřit na kumite, což je zápas ve dvou, nebo na kata, což je demonstrování různých sestav. Já se zaměřuji na kata a kumite dělám příležitostně na menších závodech a jako doplňkové cvičení. Teď bych ale chtěl, aby se zápas stal mojí druhou hlavní disciplínou. Kumite je různorodější, pořád něco jiného v každém okamžiku, je potřeba reagovat v boji. Správný karatista by měl být perfektně vyvážený, co se týče kata i kumite, ale v praxi to tak moc není. Vím, že v kumite mám velké slabiny, a chtěl bych to napravit. Pořád to chci mít jako doplněk ke kata, ale chci změnu.
Jak se kata hodnotí?
Jsou různé parametry hodnocení: jak má být technika správně provedena, jak má být dynamická, reálná a tak dále. A samozřejmě, jak se to rozhodčímu líbí nebo nelíbí, jaký je celkový dojem. Vždycky se soutěží ve dvou a jeden z dvojice vypadne, a takto to jde pavoukem až do finále.
Jaká je při karate role výkřiků?
V sestavách kata je dané, na kterém místě se má „zařvat“. Výkřik je znak finální, nejtvrdší techniky, kdy imaginární protivník padne. A v kumite je to vlastně to stejné. Je to takový bojový pokřik, aby člověk dodal sám sobě odvahu a aby toho druhého zastrašil. Je to také pro rozhodčí na efekt. Prostě pokřik, že zvolená technika sedla, stejně jako když třeba koulař hodí a zakřičí si.
Jak vypadá ideální karatista?
To záleží na tom, na co se specializuje. Na kumite je lepší ektomorf – hubenější, vyšší, šlachovitější – od toho se odvíjí větší dosah pohybu a rychlost. U kata mají výhodu spíše menší, svalnatější lidé, mezomorfové, protože mají nižší postoje – lépe to vypadá, lépe se v těch postojích přemísťuje a působí to dynamičtěji. Já se svojí výškou 168 centimetrů jsem takový typ na kata.
Utrpěl jste v karate nějaké zranění?
Vážné zranění ne, ale odnáší to trochu klouby a kolena, často jsou natažené svaly. Samozřejmě že jsem při tréninku párkrát dostal a měl nějaké mašličky pod okem nebo na obočí, ale to je spíš výjimečné. Karate není o tom, že je člověk pořád zmlácený. Karate spočívá v tom, naučit se kontrolovat pohyb na sto procent, a pokud možno neublížit vůbec – tedy na tréninku. Neznamená to se zničit, ale pěstovat bojové umění.
Jak dlouho se dá karate dělat?
Závodně maximálně tak do dvaatřiceti. To už ale člověk hodně ztrácí na rychlosti. Jinak se karate dá cvičit celý život, když se ví, jak na to. Dokud může člověk chodit, může i trénovat.
Dá se karate dělat jako profesionální sport?
Myslím, že ne. I když karatistů není zrovna málo a je to jeden z nejrozšířenějších bojových sportů, tak si myslím, že by karate profesionalismus poškodil. Nebylo by mi to sympatické, kdybychom se hnali za penězi. Karate také není typem sportu, který se líbí masám. Reklama ani sponzoři nejsou tak mohutní, takže se tam netočí tak velké peníze.
Proč myslíte, že se karate pro spoustu lidí stalo zastřešujícím pojmem pro bojová umění?
To přesně netuším. Karate u nás bylo známé o hodně dřív než ostatní bojová umění, která se začala rozvíjet až po revoluci. Bylo tady snad jen judo, box a řecko-římský zápas. A když pak někdo viděl filmy jako Karate-tygr, Karate-kid, vžilo se to. Když jsem byl malý, díval jsem se na tyto filmy taky docela rád a s otevřenou pusou. Dneska už je člověku jasné, že je to většinou plné nesmyslů.
