Kdyby se nominovala na olympiádu, tak by to s ní prý možná seklo. Přehání. Se studentkou Adélou Hanzlíčkovou, stříbrnou medailistkou z mistrovství Evropy ve volném stylu jen tak něco nesekne. To spíš ona s někým. A dost možná se tak na hry v Rio de Janeiru dostane.
Co se musí stát, abyste na olympiádu skutečně mohla jet?
Musím se nominovat na jednom ze tří závodů. Jednu možnost už mám za sebou, to bylo na mistrovství světa v Las Vegas minulý rok, kde jsem se musela umístit do pátého místa, ale skončila jsem devátá. Teď jsem ve fázi nejtěžšího tréninku, další kvalifikace už jsou blízko. První je na konci dubna v Mongolsku, potom mě čeká další v Srbsku nebo pak v Turecku.
Cílem je umístit se aspoň na jednom z těchto turnajů do druhého místa. Jak svoje šance vidíte?
Všichni kolem mě to berou tak, že už jsem tam, a mě to strašně stresuje. Bude to těžké. Nemůžu vůbec prohrát ve vyřazovacích bojích, musím se dostat až do finále, ale kvalitních zápasnic, co jsou daleko líp trénované, starší, technicky vyspělejší, je tam tolik, že šance není moc vysoká.
Je vám 21, když to nedopadne letos, na olympiádu se můžete dostat ještě třeba dvakrát. Myslíte na to?
Právě tohle si taky říkám. Někteří moji kolegové jsou hrozně fixovaní na to, že kdyby se jim to nepodařilo, tak se asi zhroutí, ale já to tak neberu. Kdybych se na olympiádu kvalifikovala, tak se asi zblázním štěstím a třeba to se mnou sekne. Se mnou a ještě se spoustou mých kamarádů a určitě i s rodiči. Kdyby to ale nevyšlo, nezblázním se, počítám spíš až s tou další. Zápas je hodně o technice a zkušenostech, o tom, jak je člověk vyzápasený, a to já ještě nejsem. Jsem takové tele, které vyhrává tím, že soupeřku něčím zaskočí.
Říkala jste, že jste v nejtěžším stupni přípravy, což mimo jiné znamená hlídat si váhu. Jste typ, který to zvládá průběžně, nebo tuhle část dohání na poslední chvíli?
Já jsem v tomhle hodně problematická. Mělo by to být tak, že sportovec by se měl dva tři týdny před vážením trošku pohlídat a postupně váhu snižovat. Jenže já na to kašlu, v ničem se neomezuju a v den vážení zjistím, že mám třeba tři kila nad. Takže se pak navleču a běhám kolečka, abych to vypotila. Když to nejde, jdu ještě do sauny, takže celkem vypotím tak kilo a půl. A když to nestačí, opakuju to. Takhle jsem před mistrovstvím Evropy juniorů zhubla asi čtyři kila. Když trenér viděl, kolik mám na váze, myslela jsem, že mě zabije. Ale věděl, že to zvládnu. Je to můj způsob přípravy.
Nejde to dělat jinak?
Je to takové drama na jeden den. Vím, že se musím naučit upravovat stravu a trochu na tom už pracuju. Když jsem sama v Praze, jím zdravě. Ale když přijedu domů, je to hrůza. Jdu k babičce a ta mi řekne, že jsem nějaká hubená. Chci jít běhat a ona zareaguje, abych se stavila na palačinky. A i když jí řeknu, že nemůžu, tak odpoví, že jedna mě nezabije. Jenže to skončí u deseti.
V Česku se nemáte moc s kým připravovat, takže jezdíte do zahraničí, což stojí hodně peněz. Ale pomáhá vám třeba to, že máte olympijské stipendium pro vybrané sportovce. Jak jste ho získala?
Požádal o něj pro mě náš zápasnický svaz a musím říct, že mě to hodně překvapilo a potěšilo. V době, kdy mi stipendium dali, jsem byla třetí na juniorské Evropě a pátá na seniorské, ale to jsem se tak nějak zjevila. Předtím, než jsem se dostala do Prahy, kde dnes žiju, jsem se dva roky v podstatě flákala, nesportovala. Stipendiem mi dali velkou důvěru. Vážím si toho. Díky němu jsem mohla objezdit soustředění, která bych si s naším rozpočtem dovolit nemohla.
Takže vás to stojí spoustu fyzické energie, musíte hodně cestovat už jenom za tréninkem a k tomu si musíte hodně hlídat, co jíte. Proč to vlastně děláte?
Já nevím (směje se). Ne, vážně. Trénink mě baví. Baví mě dřít, nejšťastnější jsem, když ze sebe vydám maximum, přijdou endorfiny. Když náhodou pár dnů nic nedělám, padám do depresí, jsem bez nálady. Musím být pořád v pohybu.
Studujete speciální edukaci bezpečnostních složek, kde trénujete i jiná bojová umění. Nikdy vás nenapadlo, že byste se věnovala jinému?
Na zápas jsem narazila docela náhodou, na druhém stupni na základce, která byla na zápas zaměřená. Museli jsme ho dělat všichni. Mě to ale začalo bavit a už nepustilo. Zkusila jsem docela dost sportů na to, abych mohla říct, že tohle je ten, který mi sedí. Nebavilo by mě pořád dokola pilovat třeba jednu techniku. Zápas dává prostor kreativitě.
Přináší vám to nějaké výhody ve škole, třeba v jiných sportech?
Jo, zápas je dobrá průprava snad na všechny sporty, cvičíte úplně všechno. Musíte mít rychlost, obratnost, ohebnost, vytrvalost, a tak pak máte výborný základ skoro pro cokoliv. Tedy kromě míčových her, ty mi hrozně nejdou. Třeba s basketbalem jsem měla trapas už na přijímačkách. Že to bude průšvih, jsem cítila už dlouho dopředu. Když jsme se rozdriblovávali, jedna holka si vyvrtla kotník. Prostě nějak špatně dopadla. Byla ale statečná, řekla, že to stejně zkusí, a nějak pajdavě zadriblovala, i když nic netrefila. Pak jsem šla já a udělala to samé svým stylem. Říkala jsem si, že snad budu lepší než ona, ale když se vyhlašovaly výsledky, dostala ona čtyři body a já nic. Prostě obrovská ostuda (směje se).
Zápas děláte od základní školy, ale dva tři roky zpátky jste měla přestávku. Co se stalo?
Po prvním větším úspěchu, kdy jsem byla třetí na kadetské Evropě, přišla euforie, ale pak jsem se přestala posunovat a ztratila jsem motivaci. Měla jsem pak takové divočejší období. Byla to sice zábava, ale tahle cesta by vedla do záhuby, takže dnes jsem ráda, že jsem se z toho dostala. Bylo to vlastně úplně náhodou. V roce 2012 se neměla moje dnešní parťačka kvůli pražským povodním kde připravovat, tak i s trenérem přijeli do Brna a sháněli sparingy. Nějakou náhodou si na mě vzpomněli, já přišla a trenérovi jsem se líbila, tak si řekl, že se se mnou dá ještě pracovat. Začal mě brát na soustředění a závody. Dost brzo přišel první úspěch, tak mě stáhli do Prahy, nabídli mi bydlení a plat a já jsem se vrátila.
Museli vás přemlouvat?
Vůbec. Dalo mi to nový impuls a motivaci. I když dneska také dělám občas různé šílenosti, od zápasu už nechci.
