Jana Sklenaříková patří mezi českou špičku ve voltiži. Reprezentuje
Česko už pět let a dvakrát skončila druhá na mistrovství republiky.
V loňském roce vybojovala na mistrovství Evropy i na mistrovství světa
jedny z nejlepších výsledků v historii české voltiže. Kromě toho
studuje na Fakultě sportovních studií a v květnu získala Cenu rektora
MU za významný sportovní výkon.
Co to vůbec je voltiž?
Mluví se o ní jako o akrobacii na koni. Je to regulérní závodní disciplína, která má svá mistrovství a šampionáty. Jediný problém je, že to není olympijský sport. Patří ale do skupiny sedmi jezdeckých disciplín. Dělí se na soutěž jednotlivců a skupin a dělají ho děti i senioři. Je to vlastně kombinace akrobacie a krasojízdy. Bodování je často hodně subjektivní podobně jako u krasobruslení. Součástí hodnocení je navíc i projev koně.
Jak jste se dostala k voltiži?
Úplně náhodou. Mladší sestra chtěla pořád někam ke koním. Jednou viděla vystoupení s voltiží, tak se přihlásila a vzali ji tam. Šla jsem s ní na trénink a když jsem viděla, jak se tam holky rozcvičují a dělají stojky, začala jsem se předvádět. Dělala jsem totiž sportovní gymnastiku a to všechno jsem uměla. Zeptali se mě, jestli bych voltiž nechtěla dělat taky, tak jsem chvíli dělala obojí a pak, když toho bylo moc, jsem se rozhodla pro voltiž.
„Koni je potřeba naslouchat a nechovat se k němu jako k nářadí. Je to živá bytost, která má taky svoje nálady,“ říká voltižní jezdkyně Jana Sklenaříková, jež nedávno získala Cenu rektora za významný sportovní výkon. Foto: Archiv.
Poslední dobou se to hodně posouvá, nejde už jenom o jednoduché cvičení na koni, obtížnost cviků jde nahoru. Až mám pocit, že za pár let snad budeme muset stát na hlavě. Hodně důležité je dostat se do harmonie s koněm. Všechno se dělá ve cvalu, takže je potřeba koni naslouchat a nechovat se k němu jako k nářadí. Je to živá bytost, která má také svoje nálady. Po tréninku ho nemůžeme jen tak někam odložit, ale je potřeba se o něj taky postarat. Na celou sestavu máme minutu a musíme tam předvést minimálně deset cviků v různých polohách. Na postroji koně máme taková velká madla, která jsou různě pokroucená, aby se do nich daly zachytávat ruce a nohy. Kůň běhá na lonži kolem dokola. Musí být upravený – mít zapletenou hřívu i ocas. Všechno by mělo ladit, protože to všechno se počítá do celkového dojmu.
Střídáte hodně koní, nebo trénujete pořád s jedním?
Se svou oddílovou kobylkou cvičím už asi šest let, ale kůň se celkem střídá. Když mu něco zrovna je, tak musím být schopná jet na jiném. Je potřeba být přizpůsobivý. Není to tedy tak, že by člověk byl perfektně sehraný jen s jedním koněm. Je jasné, že se mi na ní cvičí nejlíp. Určitě je lepší, když se s koněm znáte, ale zas není potřeba se s koněm sžívat několik let, abyste na něm mohli dobře jezdit. Spíš je právě na umění každého cvičence, jak rychle se dokáže s koněm sehrát.
Jaký musí být kůň na voltiž?
Měl by být klidný a nelekavý, aby zvládl i hodně hlasitou hudbu, blesky fotoaparátů a publikum. Najít správného voltižního koně je dost obtížné, protože musí být hodně velký a široký. Ve skupinách jsou na něm až čtyři lidi. Zátěž je hodně velká, takže by měl být i perfektně zdravý. Prostě si musíme takové koně, jak se říká, oprašovat.
Co vám dělá největší problém?
Pro mě jsou problematické doskoky z výšky ze salt, z hvězdy a podobně. Už mám po operaci obou kolen a mám trochu psychický blok, i když zdravotně jsem v pořádku. Zvlášť když spadnu, což se na tréninku stává dost často, tak musím hlídat, abych nedopadla nějak špatně. Není to taky jenom o tom pokazit si sportovní kariéru, ale i školu.
Co jste říkala na to, že jste získala Cena rektora za sportovní výkon?
Bylo to pro mě velké překvapení. Najednou mi přišla domů obálka. Nevěděla jsem, co si o to mám myslet, protože hodně spolužáků je reprezentačními jedničkami. Když jsem ale pak viděla tu ceremonii, pochopila jsem, že jde i o studijní výsledky a vůbec aktivitu ve škole. Podílela jsem se mimo jiné na programu galavečera Fakulty sportovních studií k pátému výročí založení fakulty. Taky to může být tím, že voltiž je opravdu málo známý sport a tímhle způsobem se může zviditelnit.
Říkala jste, že je voltiž málo známá. Proč myslíte, že to tak je?
Divácky je to určitě atraktivní, ale základna je u nás slabá. Domácí úroveň je poměrně nízká, protože oddílů je málo – je to časově i finančně dost náročný sport. V Německu je to třeba jeden z hlavních sportů, ale tady ani řada studentů sportovní fakulty netuší, co to voltiž je.
Kdy je tak sportovec v tom správném věku na voltiž?
Jako kdekoliv jinde se to dá dělat, dokud slouží zdraví, a to může být hodně dlouho. Na kategorii jednotlivců už je přímo potřeba, aby byl člověk vyježděný a měl nějaké jméno. Lidem na špičce je většinou až tak kolem pětadvaceti let a víc. Na mezinárodních závodech v jednotlivcích se samozřejmě dá začít už ve čtrnácti letech, ale je potřeba vyzrát. Hodnotí se celkový dojem, a až když člověk získá zkušenosti a je si jistější v technice, tak může pracovat na projevu, klade větší na důraz na choreografii a soulad s hudbou. Vyzrálejší člověk má taky zpravidla větší charisma.
Tušíte už, co budete dělat po studiu?
Asi se vrhnu na dráhu trenéra. Už teď trénuji, ale uvidíme, jak to půjde. Náš oddíl dostal nějaké nabídky, abychom šli trénovat do zahraničí. Pokud se tím budu chtít nějak slušněji uživit, tak budu muset na západ nebo třeba do Afriky. Tady je to všechno jenom o sponzorech.
Co vás na voltiži vlastně nejvíc baví?
Když chvíli necvičím, tak jsem celá nesvá. Mám taky ráda starání se o naše koně. V oddíle máme osmnáct koní, tři psy a nějaké kočky, takže se tam všechno točí kolem zvířat. Je krásné, když si můžete se svým koněm popovídat a projít se s ním do přírody.
Zní to jako splněný holčičí sen.
(horlivě přikyvuje) Ano, je to tak.
