Nebe nad Beskydami bylo v polovině května poseto paraglidisty. Konalo
se zde totiž 1. kolo ligy v paraglidingu, v jejímž rámci se uskutečnilo
i Akademické mistrovství ČR v paraglidingu v přeletech. Počasí
závodníkům nepřálo, ale studentu Michalu Krystovi z Fakulty sportovních
studií se podařilo vybojovat stříbrnou medaili.
O paraglidingu se často mluví jako o nebezpečném sportu.Pravda to určitě není. Daleko nebezpečnější je obyčejné řízení auta. Když se stane nějaký úraz na padáku, tak se hned dá do zpráv, jak někoho hasiči lovili z drátů nebo sundávali ze stromu, ale úrazů je opravdu minimum.
Jsou tyto nehody spíše věcí náhody?
Míra rizika se rozhodně dá ovlivnit – úrazy bývají většinou z přecenění vlastních schopností nebo podcenění počasí. Bývají to lidé, kteří mají krátce po kurzu. S lítáním je to jako se řízením auta. Jízd v autoškole je taky málo na to, aby se člověk naučil pořádně řídit. To, že máte pilotní průkaz na rekreační lítání, ještě neznamená, že jste zodpovědný letec.
Co vás na paraglidingu nejvíc baví?
Nejvíc mám rád tu svobodu. Člověk je nad zemí, cítí se naprosto volný a může si letět, kam chce. Navíc je to takový skladný dopravní prostředek. Stačí prostě sbalit padák na záda nebo naložit do auta a můžete vyrazit lítat kamkoliv.
Co musí člověk umět, aby to zvládl?
Tak samozřejmě řídit padák, ale je potřeba rozumět aspoň trochu meteorologii a aerodynamice. Co se psychiky týče, tak je důležité mít chladnou hlavu a umět pružně a bez stresu reagovat na různé situace, které můžou ve vzduchu nastat.
„S lítáním je to jak s řízením auta. Jízd v autoškole je taky málo na to, aby se člověk naučil pořádně řídit,“ říká paraglidista Michal Krysta. Foto: Archiv.
Startovat se smí víceméně všude kromě nějakých chráněných oblastí, jako jsou třeba některá místa ve Vysokých Tatrách. Předně ale potřebujete strmý kopec, abyste z něho vůbec mohli vyběhnout. Taky potřebujete volný prostor, aby tam nebyly třeba ty vzpomínané dráty, a taky místo k přistání.
Co byl v paraglidingu váš největší úspěch?
Největší úspěch je, že jsem se ještě nezabil (směje se). Ne, vážně, mám nějaké úspěchy v českém poháru. Tam to probíhá tak, že kdykoliv je pěkně a chce se vám lítat, tak si nahlásíte přes internet přelet a za to máte body. Počítají se pak čtyři nejlepší přelety. Jde o to, udržet se ve vzduchu co nejdéle, což mě baví asi nejvíc – prostě si jen tak letět padesát nebo sto kilometrů. Světový rekord je něco přes čtyři sta kilometrů.
Co má vliv na to, jak dlouho vydržíte ve vzduchu?
Počasí a termické proudění. Jak svítí slunce, tak se země nerovnoměrně zahřívá a na základě toho se vzduch někde nahřívá pomaleji a někde rychleji. Jakmile se vzduch zahřeje, tak se v určité chvíli od země utrhne a začne stoupat – protože je teplejší než okolí a má vyšší tlak, tak jde do oblastí s nižším tlakem. Tak vznikají stoupavé proudy, ve kterých se snažím udržet a stoupat a stoupat. Jakmile vystoupám do určité výšky, tak se pouštím dál do krajiny.
A jak tohle všechno děláte?
Je to sport hodně o citu. Pomáhají v tom ale samozřejmě i přístroje, což je zejména barometr, který indikuje jak vizuálně, tak tónem rychlost stoupání a klesání, takže se dokážete udržet v jádru stoupavého proudu, a tím pádem rychleji vystoupat nahoru. Ale samozřejmě je potřeba sledovat terén a směr a sílu větru. Potom můžete předvídat, kde se může nacházet něco, co vám pomůže.
Je to masový sport?
U nás to dělá celkem dost lidí, ale masové to určitě není. Hlavně jsme v tom jedni z nejlepších. Zrovna teď jsme mistři světa. Není to naštěstí tak moc veřejně známá věc a v médiích se o tom tolik nepíše. Za to jsme dost rádi. Jinak by v tom vzduchu bylo strašně plno a určitě by byly nehody. Je to pořád sport založený na partě kamarádů, nejsou tam žádné velké peníze a je to fajn.
