Andrea Babuňková, studentka Pedagogické fakulty MU a jedna z úspěšných českých silničních cyklistek, přivezla z Mezinárodního akademického mistrovství Německa v silniční cyklistice dvě medaile – jednu stříbrnou a jednu bramborovou. V rozhovoru vykládá o atmosféře závodu i o tom, jaké to je, dělat ženskou cyklistiku v Česku.
Jak se vám líbilo na Mezinárodním akademickém mistrovství Německa v silniční cyklistice?
Byla to taková turistika. Ze závodu jsem byla nejdřív naštvaná, protože tam bylo asi patnáct set startujících různých kategorií a výkonností, do toho ještě hobíci a hodně se to promíchalo. V závodě jsme ujeli asi šestičlenná skupina a domluvili jsme se, že si to poctivě rozdáme ve spurtu. Jenže se nám tam pletlo asi tři sta jiných cyklistů, takže spurt byl nakonec spíš kličkování.
Ale vrátila jste se s úspěchem.
Dva týdny před tím jsem byla nemocná, takže jsem jela spíš na výlet. Takový výsledek jsem nečekala. Časovka, kde jsem skončila čtvrtá, mě nakonec mrzela, protože to bylo dvacet sedm kilometrů po rovině. Šlo vyloženě o to, kdo má jaké kolo. Jenže já jsem jela na normálním drátěném kole, protože jsem si říkala, že na pořádném kole tam budu za trapnou, když pak nezajedu pořádný čas. Nakonec mi k medaili chybělo dvanáct vteřin. Na takové vzdálenosti by mi lepší kolo možná přidalo i minutu, ale nechci se vymlouvat.
Má kvalitní kolo tak velký vliv na výsledek?
Na klasický silniční závod kolo to nejdůležitější není. Samozřejmě že je snaha, aby kolo bylo co nejlehčí, ale je zásadní je, aby dobře řadilo a mělo kvalitní výplety. Na časovce je to hodně poznat. Většina holek už má i časovkářské speciály. Tam jde hlavně o aerodynamické změny, které mají na celkový čas velký vliv. Když je posed ideálně naladěný, tak prý může na padesátikilometrové časovce udělat až pět minut.
Řekla byste, že silniční cyklistika je nejlepší z cyklistických disciplín?
To bych netvrdila. Každému prostě sedí něco jiného. Říká se sice, že silniční cyklistika je královnou toho sportu, ale pokud bych měla být upřímná, tak obzvlášť v Česku se zlepšují hodně bikové závody, a to jak na vrcholové úrovni, tak na té amatérské.
Jsou silniční závody méně divácky atraktivní?
To si nemyslím. Víc než sedmdesát procent závodů je na malém okruhu, takže je to pro diváka pěkná podívaná. Je ale jasné, že velký silniční závod, kde kolem vás jednou proletí peloton, asi nikoho moc nenadchne – pokud to tedy není zrovna Tour de France.
Když se člověk dívá na biky a pak na silniční cyklistiku, silniční cyklistika vychází ze srovnání jako poměrně bezpečný sport.
To bych zase netvrdila. Na silnici sice jen tak nepotkáte strom, ale spadnout v šedesátce na asfalt taky není žádná sranda. Na biku máte aspoň nějakou šanci, že spadnete do měkkého, ale na silnici je to většinou do tvrdého. Párkrát jsem spadla a není to opravdu nic příjemného.
Měla jste nějaká vážnější zranění?
Měla, ale nechci o tom moc mluvit. Měla jsem jeden karambol s autem. Paradoxně na závodech a ne na tréninku, což se stává častěji. Jezdili jsme totiž na uzavřeném okruhu ve městě, ale vždycky když jsme byli v jiném úseku, tak pouštěli auta. A nějak se jim to popletlo. Byli jsme dvanáctičlenná skupinka a já se zrovna držela vepředu, takže jsem to odnesla.
Neměla jste pak strach jezdit?
Měla jsem pak ještě dva roky brzdicí reflex, když se blížilo auto ze strany, a to i když jsem měla přednost.
Máte vysledovaný svůj rychlostní rekord?
Kdysi jsem naměřila při jízdě za autem devadesát osm kilometrů v hodině. Když využíváte vzduchový pytel za autem, tak to jde i na rovince.
Co musí člověk dělat, aby byl v cyklistice dobrý?
Musí jezdit, i když je zima a mokro a vůbec se mu nechce. Pro ženy začíná sezona v dubnu. To znamená, že od ledna je potřeba najíždět objemy – tedy dávat si velké kilometrové dávky a strávit na kole tři čtyři hodiny denně. To je na tom to nejhorší – ne každý si může dovolit odjet na měsíc někam do tepla na soustředění. Je jasné, že profesionálové nenajíždí kilometry tady, ale my obyčejní sportovci si to musíme oddřít v Česku. Nejhorší je, když pak pořád trénujete a stejně vám to nejezdí. Tyhle podivné stavy je potřeba umět překousnout.
Jak by měl cyklista vypadat po fyzické stránce?
Rozhodně ne tak jako já. (směje se) Záleží, na co se specializujete – jestli na rovinaté závody, které mají zakončení hromadným spurtem, nebo jste spíš vrchař. Já jsem něco mezi tím. Zaměřuji se na závod, který má kopce, ale ne moc dlouhé, a končí spurtem nějaké skupiny, protože jsem rychlá a jsem schopná přejet i nějaké vršky, ale nejsem zas žádné čtyřicetikilové vyžle, že bych nahoru jenom vyletěla. Mám vzor Paola Bettinyho – ten je schopný přespurtovat i největší spurtérská esa, ale dokáže se vytáhnout i na menší vrchy. Ale proti elitním vrchařům samozřejmě nemá šanci.
Jak velký rozdíl je mezi mužskou a ženskou cyklistikou? O ženské v médiích moc slyšet není.
Rozdíl je obrovský, a to úplně ve všem. Holek obecně jezdí málo, a to většinou proto, že brzy zjistí, jak tvrdé jsou tam podmínky. Často proto končí s cyklistikou úplně nebo přejdou na horská kola. Závodím osm let a za tu dobu tím prošlo tolik dívek, že kdyby pořád všechny závodily, tak nás není patnáct, ale padesát. Ono je to skutečně náročné a ani obecné psychické podpory není mnoho. Když je vám nejmenovaný rozhodčí schopen na startu říct, že máme být rády, že vůbec můžeme startovat, a že ženské mají být někde u plotny, tak to moc motivující není.
Cítíte tedy nějakou diskriminaci?
Zase nechci tvrdit, že je mužský sport nějak protežovaný. Cyklistiky nejsou žádné chudinky. Chlapů je prostě víc, je tam větší konkurence, jsou vyrovnanější a tím pádem je o to větší zájem diváků i sponzorů. A taky trénovat ženské není žádná legrace. Když jsou dvě tři ženské po kupě a začleněné v chlapském kolektivu, tak to jde. Ale dvanáct ženských pohromadě v jednom týmu je peklo. To bych nikomu nepřála.
