Veronika Borková letos čerstvě absolvovala studium medicíny na Lékařské fakultě MU. Hned nato se vypravila na pár měsíců do Indonésie na ostrov Lombok, kde pomáhala s osvětou ohledně hygieny a ošetřovala zdejší obyvatelstvo.
„Po celou dobu studia jsem se snažila skloubit své dva koníčky – cestování a medicínu. Vždy jsem ráda porovnávala, jak to chodí ze zdravotnického hlediska v jiných zemích,“ přibližuje absolventka svoje motivace.
Po pobytech ve Velké Británii a Polsku si chtěla vyzkoušet pomáhat i v chudších zemích s tím, že už minulý rok vyrazila do Ghany. Nedávno se ale vrátila z ostrova Lombok v Indonésii. „Příležitost jsem dostala díky organizaci DORRA, která svoji pomoc poskytuje na Lomboku v Indonésii,“ popisuje Veronika.
Veškerá aktivita dobrovolníků začínala v přímořském městečku Kuta. „Od pondělí do čtvrtka je daný rozvrh – dopoledne učíme malé děti v místních základních školách základům hygieny, ošetřovatelství a biologie člověka, odpoledne jezdíme do okolních vesnic léčit pacienty,“ představuje dobrovolnickou agendu lékařka.
Osvěta ve školách a ordinování ze skútru
Při výuce je často nutné být velmi trpělivý, protože existují obrovské rozdíly mezi jednotlivými školami. Například třída v Petiwungu je jen plotem obehnaná zastřešená betonová kostka v džungli.
„Přes plot nakukují děti z jiné třídy, ty méně stydlivé rovnou přijdou během výkladu do třídy. Zažili jsme tu pokaždé něco jiného – jednou jsme museli celou hodinu překřikovat míchačku, která hučela na dvoře; jindy nám do třídy napochodovaly slepice,“ směje se Veronika. Ve škole ve Ngolangu jsou děti ukázněnější a baví je výukové hry, dobrovolníkům zpívají i indonéskou hymnu.
„Odpolední ordinace probíhaly v provizorních podmínkách – v garáži u našeho koordinátora Edyho a na zápraží domu v nedaleké vesnici v Sadë. Kartotéku pacientů jsme měli v notebooku a na skútru, hlavním dopravním prostředku na Lomboku, jsme jezdili s obrovským červeným batohem, ve kterém se ukrývalo snad vše, co bychom mohli potřebovat – od fonendoskopu až po léky,“ popisuje podmínky absolventka.
Pomoci se snažili všem, přičemž nejčastější zdravotní komplikací pacientů jsou chronické bolesti zad způsobené prací v zemědělství nebo textilním průmyslu.
„Další pacienti zas chodili opravdu jen s vážnými onemocněními, byli i takoví, kteří klidně přišli s problémem, který je trápil třeba pět let.“ Práce to byla podle Veroniky náročná, v horku, často s neúplnými nebo nepřesnými překlady z indonéštiny do angličtiny, vyšetření probíhající jen se základním vybavením.
„Přesto jsem za každého pacienta byla vděčná a měla velkou radost, když se nám podařilo někoho vyléčit nebo bylo vidět, že pacient pochopil, jak má užívat léky a opravdu to tak i dělal,“ svěřuje se lékařka, které radost dělala i osvěta, ačkoliv šlo často o banality.
„Bylo tam opravdu zásadní rozšiřovat mezi pacienty, že když je bolí hlava, jsou pravděpodobně dehydratovaní a mají se napít, nebo že si mají před jídlem umývat ruce, či že na bolesti zad je dobré, když se protáhnou jednoduchými cviky.“
Užitečná zkušenost s improvizací
Na svůj pobyt se absolventka dívá s nadhledem. „Na výjezd jsem nejela s tím, že zachráním celý svět. Doufala jsem, že snad obohatím místní, některé možná s pomocí našich výborných českých konzultantů-lékařů na telefonu vyléčím, zároveň jsem si ale byla jista tím, že výjezd obohatí především mě samotnou,“ popisuje.
Díky hlubší zkušenosti poznala lépe zdejší obyvatele i kulturu a pochopila, jak rozdílné jsou jednotlivé národy a jak je tedy nutná tolerance a vzájemný respekt. Z medicínského pohledu se zase dostala k zajímavým pacientům a naučila se improvizovat. „A v neposlední řadě jsem tam našla přátele mezi ostatními dobrovolníky a byla jsem samozřejmě ráda i za všemožné cestovní zážitky o volných víkendech,“ uzavírá Veronika.
