Markéta Stará a Jan Dufek se poznali na Fakultě sportovních studií MU, kde oba studovali management sportu a učitelství tělesné výchovy pro základní a střední školy. Po škole si ale řekli, že by znova chtěli jet na nějakou dobu na zkušenou do zahraničí, a tak si požádali o roční pracovní víza na Nový Zéland, která se dají získat jenom jednou za život. Každoročně o ně žádá řada Čechů, šanci dostane zhruba tisícovka.
Hned po škole jste odjeli na rok pracovat do ciziny. Proč jste se tak rozhodli?
Markéta: Asi nás k tomu trošku nakopl Erasmus. Já jsem rok studovala ve Španělsku a Honza půl roku v Turecku. Bylo skvělé zkusit si, jak se žije jinde, a chtěli jsme zase někam jet. Naši kamarádi pracovali jako lyžařští instruktoři v Kanadě, tak jsme si řekli, že Kanadu taky zkusíme. V posledním roce našeho studia jsme si tak požádali o víza do Kanady i na Nový Zéland.
Zrovna o pracovní víza na Zéland a do Kanady žádají ročně tisíce Čechů, ale kvóta pro každou zemi je asi tisíc míst. Podařilo se vám uspět hned napoprvé?
Honza: Víza do obou zemí se získávají odlišnými způsoby. V Kanadě losují mezi zaregistrovanými žadateli. Mě vylosovali, ale Markétu bohužel ne. Pro páry nebo skupinky lidí, kteří chtějí jet na „pracovní dovolenou“ do Kanady společně, je to nešťastná situace – hlavně proto, že víza je možné získat jen na rok a jen jednou za život. Jestli je neaktivujete, prostě vám propadnou a už vám je znova nedají.
Markéta: Na Zéland se o víza žádá jiným způsobem. Jednou ročně se otevře systém a kdo dřív nakliká dotazník, získává vízum. Většinou okamžitě spadne systém. Ten rok tuším žádalo o víza na Zéland přes 10 tisíc Čechů. Honzovi se podařilo zaregistrovat chvíli před naplněním kvóty, mně to bohužel uniklo asi o půl minuty.
Co jste dělali, když jeden z vás měl víza do Kanady i na Zéland, a druhý nedostal ani jedny?
Honza: Nechtěl jsem jet, protože už předtím jsem pracoval půl roku za barem v Británii, když Markéta dodělávala v Česku diplomku. Další rok pryč by asi nebyl dobrý. Pak mě ale ona a moji rodiče přemluvili, že je to hloupost nechat si víza propadnout, a tak jsem před dvěma lety v září odjel na pět měsíců do Kanady. Nejdřív jsem pracoval ve firmě jednoho Čecha, dělali jsme kachličky na bazény a pracovali jsme v různých akvaparcích. To byla asi nejlépe placená práce, kterou jsem kdy dělal.
Pak, když se začal blížit start zimní sezóny, jsem odjel pracovat do vyhlášeného lyžařského centra ve Whistleru u Vancouveru. Je to luxusní středisko, kam jezdí lyžovat kanadská i americká smetánka. První měsíc jsem pomáhal stavět vily. Neskutečné vily. Byly tam takové, jejichž majitelé zaplatili extra miliony korun jenom za to, aby vedle postavili soukromý svah vyloženě pro ně.
Pak jsem dělal číšníka v jedné ze tří největších restaurací přímo u sjezdovky. Byla to skvělá práce, dostávali jsme dýška jako blázen. Plus jsme zdarma dostali skypass na celou sezonu, který stojí přes 1600 kanadských dolarů. Takže jsem vždycky ve tři ráno zavřel hospodu a v 9 ráno už jsem byl na svahu. Když napadl čerstvý sníh, tak ještě dřív.
Během těch pěti měsíců, kdy byl Honza v Kanadě, jsi byla v Česku?
Markéta: První tři měsíce ano, ale pak jsem za Honzou přijela po Vánocích a zůstala jsem v Kanadě dva měsíce na turistické vízum. Nemohla jsem sice pracovat, ale díky Honzovi jsem taky dostala skypass. Ty sjezdovky byly naprosto úžasné.
Pracovní víza do Kanady jsi měl na rok. Proč jsi tam byl jenom pět měsíců?
Honza: Protože jsem měl současně i víza na Zéland a bylo nutné je otevřít do roka od registrace, tedy do března. Jinak by mi propadly. Takže jsme z Kanady odjížděli někdy v únoru, vzali jsme to přes Havaj, kde jsme byli asi měsíc a procestovali jsme souostroví, a pak jsem dva dny před expirací přistál na Zélandu.
Markéta: Týden na to začínala registrace na další sezonu a tentokrát se mi podařilo pracovní víza na Zéland získat, takže jsem mohla s klidným svědomím odletět.
Takže jste vlastně rok od první registrace nakonec měli oba dva platná pracovní víza na Zéland?
Honza: Přesně tak. Já jsem mezi tím, než Markéta přiletěla, sehnal na Zélandu auto. V březnu tam zrovna končila sezóna a začínal podzim, takže ceny šly dolů. Celkem výhodně jsem koupil obytné auto, menší transit, ve kterém jsme bydleli celých 13 měsíců, co jsme byli na Zélandu. Za tu dobu jsme v něm jednou objeli severní ostrov a dvakrát jižní. Spávali jsme v různých kempech, které byly zdarma.
Markéta: Bylo to docela náročné, zvlášť přes zimu. Ale na druhou stranu jsme strašně moc ušetřili za ubytování, minimálně 130 novozélandských dolarů týdně. Navíc jsme zhruba co dva měsíce pracovali jinde a hodně jsme cestovali – dohromady asi 5 měsíců. Takže nám to docela vyhovovalo nemuset se pokaždé stěhovat.
Říkali jste, že jste 8 z 13 měsíců pracovali. Kde?
Markéta: První dva měsíce jsme sbírali kiwi na severním ostrově. Chtěli jsme začít prací v zemědělství, protože když v něm pracujete minimálně tři měsíce, můžete si roční vízum ještě o čtvrt roku prodloužit. Nakonec jsme ale pracovali v zemědělství celou dobu.
Honza: Další práci jsme pak získali díky tomu, že jsme asi dva týdny jako dobrovolníci trénovali volejbal 18leté kluky. Nakonec jsme s nimi jeli i na mistrovství Nového Zélandu ve volejbalu do Wellingtonu. Jeden z trenérů nám pak dal kontakt na vinařskou školku, kde jsme pracovali dva měsíce – kontrolovali jsme roční sazenice vína, které se pak sází na vinice. To nám vytrhlo trn z paty, protože se nám na zimu podařilo sehnat práci vevnitř.
Markéta: Po zimě jsme pak jeli na jižní ostrov a sklízeli jsme ječmen a pivoňky. Taky jsme pracovali asi dva týdny na jedné obří farmě, kde bylo přes tisíc ovcí a čtyři sta telat.
Honza: A poslední práce, kterou jsme měli, byla ve stáčírně a balírně vína. Byla to dost těžká a fyzicky namáhavá práce, dva měsíce jsme chodili na dvanáctihodinové noční směny. Potřebovali jsme si ale vydělat na další cestování, měli jsme v plánu ještě jet na měsíc na Bali.
Proč na Bali?
Honza: Máme tam kamarádku, která dělá instruktorku potápění. Udělali jsme si tam potápěčský kurz, abychom se mohli potápět dál sami. Podmořský svět na Bali je něco úžasného – všude barevné korály, chobotnice, želvy, manty… Na začátek jsme si nemohli vybrat lepší místo. Kolem ostrova jsou věci, které nikde jinde na světě nejsou.
Markéta: Bali má ale i své stinné stránky. Všude, kam se člověk podíval, byly hromady plastů. Když jsme šli ráno běhat na pláž, moře vyplavilo další a další. Když jsme se potápěli, snažili jsme posbírat, co se dalo. Na Bali se ze mě stal antiplastový člověk, řekla jsem si, že už je nebudu vůbec používat. A zjistila jsem, že je to neuvěřitelně složité – najednou si člověk uvědomí, že je to všude, ale úplně všude.
Jak se vám na Zélandu celkově líbilo?
Markéta: Bylo to skvělý pocit, být na konci světa, kde pod vámi už je jenom Antarktida. A ta neskutečná příroda. Snad nikde jinde nenajdete takovou rozmanitost jako právě tam. Na severu písečné duny a pláže, kde se surfuje. Dole fjordy, lesy, pralesy, horké prameny… A nádherné hory a strašně moc možností, kam vyrazit na trek. Za ten rok tam máme neskutečné zážitky. Viděli jsme dvoumetrového žraloka, který plaval kolem naší lodi. Ve volné přírodě jsme plavali s delfíny a taky jsme se naučili surfovat. Zéland je kouzelné místo. Byla to skvělá zkušenost, jsem hrozně ráda, že jsme jeli. Ten rok tam stál za to.
Honza: Samozřejmě jsme měli i nějaké problémy, ale ve většině věcí jsme měli štěstí, včetně hledání práce. Rozhodně to stojí na Zéland jet a zkusit si tam žít.
V zahraničí jste byli víc než rok a půl. Plánujete jet někam dál nebo už chcete zůstat doma?
Markéta: Musím říct, že po těch 13 měsících na Zélandu už jsem chtěla jet domů, byli jsme dlouho pryč. Přece jenom, rodina a přátelé jsou v Česku. Momentálně chci být tady a co přijde, to přijde.
Honza: Taky ale pořád uvažujeme nad Austrálií. Letos tam poprvé otevřeli možnost získat roční pracovní víza, podobně jako na Zéland nebo do Kanady. Doteď bylo možné tam jet jen na studentské vízum. Takže kdoví, možná přece jenom zase pojedeme pryč (smích).