Zatímco někteří studenti celé své studium navštěvují jednu fakultu a jednu univerzitní budovu, pětadvacetiletá studentka žurnalistiky na Fakultě sociálních studií MU Andrea Kakulidu stihla za své studium vyjet přes Masarykovy univerzitu na rok do Anglie a díky programu ISEP studovala půl roku v Austrálii a půl roku v Kanadě.
Ve třetím ročníku bakalářského studia jste odjela na rok studovat do Anglie přes program Erasmus+. Jaké to bylo?
Úžasné. Právě proto jsem po návratu domů hledala možnosti, jak zase někam vyjet, protože ta zkušenost za to opravdu stojí. Během toho roku na University of Salford u Manchesteru jsem poznala lidi z celého světa a dodnes jsme spolu v kontaktu. A nejenom to – Erasmus mi hlavně ukázal, co mě baví. Mediální předměty mě totiž nakonec tak zaujaly, že jsem se rozhodla nepokračovat v sociologii na magisterském studiu, ale přihlásila jsem se na žurnalistiku. V podstatě by se tak dalo říct, že mě ten rok v Anglii dobře nasměroval.
Loňský školní rok jste se rozhodla vyrazit za oceán – nejdřív na podzim do Austrálie a na jaro pak do Kanady.
Technicky vzato jsem v Austrálii byla taky na jaro, roční období tam mají opačně. Ono vyjet na dvě univerzity vlastně nebylo vůbec v plánu, zvlášť když je každá na jiné polokouli. V přihlášce na program ISEP (International Student Exchange Program) jsem si vybírala deset univerzit, kde bych chtěla studovat – sedm v Austrálii a tři v Kanadě. Teprve až mě Centrum zahraniční spolupráce MU vybralo jako účastníka tohoto programu, nabídli mi takzvaný double placement, tedy možnost studovat každý semestr na jiné univerzitě. Taková příležitost se nedala odmítnout, anglicky mluvící země mě vždycky lákaly. Hlavně kvůli angličtině, ale taky proto, že jsem měla vždycky pocit, že studium v takových zemích, jako je Anglie, Irsko, Kanada nebo Austrálie, je obecně vnímáno jako prestižní věc.
A byly ty univerzity prestižní?
No, musím přiznat, že snad pokaždé mi studium na Masarykově univerzitě připadalo náročnější. Ale tím vůbec nechci říct, že by to studium v zahraničí bylo méně kvalitní. Těžko se to porovnává, protože každá země má odlišný vzdělávací systém i požadavky na studenty i absolventy. I proto je dobré vyzkoušet si studium mimo Česko.
Jaké předměty jste si v zahraničí zapsala?
Například v Austrálii, na Macquarie University v Sydney, jsem navštěvovala spíše teoretičtější předměty, ale vytvářeli jsme i sociální kampaně. V Kanadě na Thompson Rivers University v městečku Kamloops, tři sta padesát kilometrů vzdáleného od Vancouveru, jsem si zase zapsala prakticky orientované předměty – například online média, fotografování nebo kurz zaměřený na PR. Zvlášť ta fotka mě opravdu bavila. Už v Austrálii jsem zjistila, že mě baví fotit, jen tak vyjít ven a sbírat záběry. V Kanadě jsem se tak mohla díky škole ještě víc zdokonalovat. Nad úpravami fotek jsem už ale tápala. Vyučující se nade mnou zželelo a dokonce mi věnovala tlustou knihu s návodem na photoshop.
Život ve všech třech zemích, kde jste studovala, je oproti životu v Česku finančně náročný. Jak jste to zvládala?
Univerzita finančně podporuje každý studijní pobyt v zahraničí, což byl taky důvod, proč jsem si vybírala takhle drahé země. Věděla jsem, že bez finanční podpory bych se tam asi jen tak nepodívala. Do Austrálie a Kanady jsem jela přes program ISEP, který nabízí výhodné finanční podmínky. Sice jako student Masarykovy univerzity musím zaplatit jídlo a ubytování pro výměnného studenta, který přijíždí studovat na MU, což bylo nějakých sedmatřicet tisíc korun na semestr, na druhou stranu jsem dostala stejnou protislužbu v zahraničí – v Austrálii jsem měla zaplacené školné, jídlo a ubytování na kolejích, v Kanadě jsem zase bydlela s dalšími dvěma děvčaty v hostitelské rodině, dokonce nám i vařili. Výhoda ISEPu je v tom, že umožňuje lidem studovat v cizině za stejných podmínek, na které jsou zvyklí u nás.
Dostávala jste i nějaké stipendium od Masarykovy univerzity?
Deset tisíc korun měsíčně. V Austrálii jsem navíc pár hodin týdně pracovala v restauraci v kampusu. Musela jsem se sice během pobytu v zahraničí naučit šetřit a cestovat s nízkým rozpočtem, domů jsem se ale nevrátila s minusem. I když na konci pobytu jsem měla namále – velkou čáru přes rozpočet mi udělalo to zamítnutí žádosti o pracovní víza do Kanady. Celé léto jsem měla v plánu pracovat. Byl to problém i kvůli tomu, že mi na konci dubna skončila škola a já jsem měla zpáteční let až na konci července.
Takže vám do odletu domů zbývaly tři měsíce. Co jste dělala?
Kývla jsem na bláznivý nápad dvou spolužáků z Austrálie a Německa. Z Vancouveru jsme stopem vyrazili až na Aljašku. Jeden měsíc jsem cestovala s nimi a dva měsíce pak sama, z Aljašky do Toronta. Ty tři měsíce cestování byly asi nejsilnějším zážitkem vůbec. Přemýšlím, že bych o tom cestování divočinou udělala přednášku nebo si založila blog. Z té cesty mám popsaný celý deník.
Litujete toho, že jste vlastně dva roky studia strávila v cizině?
To rozhodně ne. Občas slýchávám názory, že zahraniční pobyty jsou k ničemu, že člověk zbytečně ztratí půl roku. Řadě lidí se taky nechce odjíždět, protože mají doma partnera. Můj vztah ten rok odloučení přežil a myslím si, že to stojí za to risknout to.
Co vám to tedy přineslo?
Zahraniční pobyty – včetně dvouměsíční stáže v Indonésii, na kterou jsem vyrazila před dvěma lety s neziskovkou AIESEC –, mě vždycky obohatily a posunuly. Je to jedna velká zkušenost. Člověk se osamostatní, udělá si známé po celém světě a zkusí si život v jiné zemi. Na zahraničních pobytech taky vznikají přátelství na celý život, i když tomu lidé moc nevěří. Ale opravdu to tak je – tím, jak jsou lidi odtržení od života doma a vržení do života jinde a jak jsou i ostatní výměnní studenti ve stejné situaci, nabývají vztahy na intenzitě. Dodnes jsem v kontaktu s lidmi z Anglie, a to jsem tam byla před třemi lety. Myslím si, že studenti by měli jezdit do zahraničí, když mají tu možnost jet. Stojí to za to.