Během pauzy mezi přednáškami v posledním roce magisterského studia jsem si na facebookových stránkách Ekonomicko-správní fakulty MU všimla inzerátu, který nabízel čtyřměsíční pracovní stáž v Bruselu. Během pár vteřin bylo jasno, tohle musím zkusit. Zpětně to považuju za jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě udělala.
Stáž nabízelo Zastoupení Jihomoravského kraje při Evropské unii, což je nezisková organizace zřízená Jihomoravským krajem. Rozjelo se několikaměsíční kolečko: zaslat životopis a motivační dopis, dostavit se na pohovor, požádat o stipendium přes program Erasmus+, najít si bydlení a koupit si letenku. Pak už zbývalo jenom odjet.
Přestože je stáž pracovní, student pracuje zadarmo – proto je nutné požádat si o grant, ideálně přes program Erasmus+ (pokud jedete do Belgie, máte nárok na 600 euro měsíčně). Jihomoravský kraj nám navíc hradil místní „šalinkartu“ v hodnotě 50 euro, což bylo velmi příjemným odlehčením už tak napjatého rozpočtu.
U zákulisních jednání
Mým úkolem bylo navštěvovat konference a setkání pracovních skupin, většinou změřené na výzkum, vývoj a inovace, zdraví, regionální politiku či dekarbonizaci měst. Z každé konference a každého setkání jsem pořizovala zápis, který jsem vždy posílala své nadřízené do Brna. Ne vždycky jsem ale jenom pasivně seděla a poslouchala, někdy jsem například musela jít jako zástupce kraje na setkání skupiny Purple, na kterém jsem předkládala požadavky ze strany Kraje a poté se zúčastnila diskuze ohledně dalšího fungování skupiny.
Zastoupení kraje při EU poté zápisy rozesílalo osobám, jichž se daná problematika dotýkala, například na odbor životního prostředí, rektorce Mendelovy univerzity, do Nemocnice u Svaté Anny a podobě. Díky stáži v Bruselu se mi povedlo urovnat si znalosti naučené ze školy a pochopit, jak funguje například financování, tvorba strategických plánů či proč se jeden týden v měsíci celý Evropský parlament stěhuje do Štrasburku.
Valná většina konferencí byla zajímavá a člověk se tam dozvěděl spoustu nových informací, avšak našly se i takové, které mi přišly bezpředmětné. Občas to na mě působilo, že řečníci jen tlachají o tom, co by se mělo dělat, nikdo však nenavrhl konstruktivní řešení diskutovaného problému. Takových zkušeností ale naštěstí nemám tolik, rozhodně převažuje pozitivní dojem.
Kromě chození na konference jsme také vypomáhali na akcích, které zastoupení kraje pořádá nebo se podílí na jejich organizaci. Ve spolupráci s velvyslanectvím v Bruselu jsme tak spolupořádali vítání českých občánků narozených v Belgii. Organizovali jsme ale také Science Café a podívala jsem se i na turistický veletrh do Gentu, kde jsme měli vlastní jihomoravský stánek a lákali turisty na jižní Moravu.
Co mě osobně nejvíce překvapilo, byla velká soudržnost Čechů a Slováků. V Bruselu je poměrně velká „česko-slovenská bublina“, do níž proniknete téměř okamžitě. Komunitu tvoří stážisti, lidé pracující v institucích EU a v soukromém sektoru.
Všichni se pravidelně setkávají na akcích pořádaných v Pražském či Plzeňském domě nebo na Pluxu – tak se v Bruselu přezdívá náměstí před Evropským parlamentem (Place de Luxembourg), kde se každý čtvrtek setkávají stážisté ze všech možných institucí a zemí. A u stánku s plzeňským pivem je vždy slyšet čeština a slovenština. Bylo zvláštní a zároveň příjemné být v Bruselu obklopená Českem. Každý rok se navíc v Bruselu koná Czech Street Party, kam přijíždějí české hudební kapely, pije se české víno a podávají se české pokrmy.
Velkou výhodou Bruselu je jeho skvělá poloha – spousta evropských měst je dostupných do dvou až tří hodin jízdy autobusem. O víkendech jsme proto s kamarády-stážisty cestovali, co to šlo. Byli jsme například v Antverpách, Bruggách, Ostende, Paříži nebo Kolíně nad Rýnem.
Bydlení v Molenbeeku, stávkování a wafle
Co se mi naopak v Bruselu nelíbilo, byla přehnaná byrokracie – vyřídit si průkazku na metro nebo badge opravňující vás vstoupit do budov institucí je nadlidský úkol. Taky mi vadili všudypřítomní vojáci – Brusel je totiž neustále ve stavu pohotovosti. A samozřejmě nesmím zapomenout na stávky. Za svůj čtyřměsíční pobyt jsem zažila celkem pět stávek, což může být velmi nepříjemné, když se potřebujete dostat na konferenci a v provozu je jen jedna linka metra, která jezdí dvakrát do hodiny.
Není tajemstvím, že Brusel je multikulturní město. V posledních letech je ale bohužel spojovaný s islámským terorismem – zejména čtvrť Molenbeek, která je označována za líheň islámského terorismu. Právě v této čtvrti jsem bydlela a musím říct, že jsem nikdy nenarazila na žádný problém a cítila jsem se tam stejně bezpečně jako v jiných městských částech.
O Bruselu kolují různé zvěsti a jako každé místo je spojován s mnoha stereotypy. Rozhodně můžu vyvrátit, že všude jsou teroristé, že je to nebezpečné město nebo že Evropská unie nefunguje. A taky tam není tak draho, jak si všichni myslí – v porovnání s dalšími západoevropskými městy patří k těm levnějším. Co však mohu potvrdit, je to, že na každém rohu jsou wafle, že každý miluje hranolky, že Belgičané jsou pivním národem a že stávkování by se dalo považovat za národní sport.
A co mi stáž přinesla? Získala jsem přehled o tom, jak zhruba funguje Evropská unie, a také jsem získala spoustu pracovních kontaktů, ale i nespočet nových přátel. Především jsem ale zjistila, jaké je to žít a pracovat v zahraničí. Teď jsem si jistá, že chci v budoucnu pracovat ve státní správě a mít v životopise stáž pro Zastoupení v životopise považuji za velkou konkurenční výhodu.
Autorka je doktorandka veřejné ekonomie na Ekonomicko-správní fakultě MU.
