Univerzitní budovy jako z filmů o Harrym Potterovi, ale také supermoderní laboratoře a především vysoká škola, která vévodí světovým žebříčkům. Anglický Oxford má určitě co nabídnout a neztratí se v něm ani absolventi Masarykovy univerzity.
Ze studií na Přírodovědecké fakultě MU k tomu má Roman podle svých slov výborné předpoklady. Na rozdíl od studentů z jiných zemí má totiž mnohem víc praktických zkušeností s prací v laboratoři a na výzkumných projektech. „V Brně na chemii strávíte už během bakalářského studia minimálně semestr prací na projektu a na magisterském stupni už většinou pracujete v laboratoři celou dobu. V zahraničních školách mají laboratorní praxi jen jeden či dva semestry,“ podotýká Roman.
On sám se do výzkumné laboratoře dostal v podstatě první den na MUNI. Na gymnáziu ho totiž chemie chytila natolik, že se účastnil i různých soutěží a olympiád, takže měl mnohem víc znalostí a zkušeností než běžní studenti.
„Chtěl jsem to nějak využít a můj kamarád mi doporučil obrátit se na doktora Jakuba Švendu, který se zrovna vrátil ze zahraničí a zakládal si tady novou výzkumnou skupinu. Potkali jsme se a on souhlasil, abych se do týmu zapojil.“ Začal tak pracovat v laboratoři, která se zabývá syntézou biologicky aktivních přírodních látek s potenciálním medicínským využitím.
„Výborné na Masaryčce pak bylo i to, že jsem si mohl zorganizovat rozvrh, jak jsem chtěl. Studium jsem si uspořádal tak, abych měl dva dny v týdnu volné a mohl pracovat na výzkumu. Také jsem si řadu předmětů z magisterského studia udělal už na bakalářském stupni a díky tomu jsem pak mohl odjet na půl roku na Erasmus do německého Regensburgu, aniž bych musel protahovat studium.“
Po magistrovi na nejlepší světovou školu
Teď Roman pobývá už tři čtvrtě roku na Oxfordské univerzitě, kde si dělá doktorát z chemie. Ještě na základní škole se zajímal spíš o informatiku, na gymnáziu ale potkal učitele, jehož zápal pro chemii ho dokázal motivovat natolik, že se ji rozhodl studovat i na vysoké škole. „Po magistrovi jsem si říkal, že toho o ní ještě nevím dost, lákalo mě se dál zdokonalovat a také mít volnost ve výzkumu,“ zdůvodňuje své rozhodnutí pokračovat v dalším studiu.
Zkoušel hned několik evropských institucí. „Začal jsem to ale řešit pozdě, takže jsem se nakonec dostal „jen“ na Oxford,“ říká s úsměvem Roman. „Doktorských postů totiž není tak moc, a proto je potřeba začít si hledat budoucí výzkumnou skupinu klidně i rok dopředu.“
V každé zemi jsou navíc rozdílné postupy, jak se na doktorát dostat. Zatímco v Česku se student domlouvá nejdřív se svým budoucím školitelem a pak řeší přijetí na univerzitu, v zahraničí to bývá často opačně – nejdříve je potřeba, aby byl student přijat na vybranou školu, a během přijímacího řízení si domlouvá spolupráci s konkrétním vedoucím.
„Dostat se na Oxford bylo překvapivě snadné, vyplnil jsem přihlášku včetně motivačního dopisu, doporučení od školitele a vedoucích, pod nimiž jsem pracoval na stážích, a poslal své studijní výsledky. V druhém kole jsem pak absolvoval rozhovor přes Skype, při kterém jsem prezentoval svůj výzkum, a pak jsem řešil zadanou úlohu z organické chemie,“ popsal přijímací řízení na v současnosti nejlepší univerzitu na světě.
Roman se dostal do studijního programu Syntéza pro biologii a medicínu v rámci Centra pro doktorská studia, který je rozvržený na čtyři roky. V prvním roce studenti absolvují tři šestnáctitýdenní bloky s různou náplní. V tom prvním zaměřeném na teoretickou přípravu měli různé přednášky, vypracovávali projekty, pracovali na prezentacích nebo soutěžili v návrhu syntéz organických sloučenin.
„Na konci tohoto bloku jsme dostali brožurku s 66 rozmanitými projekty, z nichž jsme si vybrali dva, na kterých budeme pracovat příštích 32 týdnů. Prvních šestnáct týdnů byl vlastně trénink týmové práce a teď se v rámci projektů budeme seznamovat s jednotlivými vědeckými skupinami, abychom si pak vybrali tým a projekt, kterému se budeme nakonec na doktorátu věnovat,“ přibližuje studium na Oxfordu mladý chemik.