Svůj dvojitý doktorát studoval částečně na Masarykově univerzitě v Brně a částečně v Benátkách. Už několik měsíců před obhajobou dizertace bylo jasné, že ji v polovině března bude mít v Benátkách za přítomnosti mezinárodní komise. Jenže jak, když nikdo nikam nesměl? Šestice komisařů se tak nakonec spojila virtuálně.
„Obhajoba dizertace už naštěstí nemá vědomostní charakter, celé je to o prezentaci práce. Tu jsem dopředu poslal všem členům komise, aby ji měli v počítači, kdyby byl problém s připojením. Pak jsem všem nasdílel svoji obrazovku a zároveň byl na kameře. Měl jsem štěstí, že jsem si to dopředu vyzkoušel, protože Skype byl třeba v té době v Itálii přetížený, takže nakonec jsme použili Hangouts,“ líčí Nemec, jenž si tak připsal minimálně na Masarykově univerzitě řadu prvenství.
Všechno si dopředu zkuste
Je prvním absolventem tohoto typu dvojitého doktorského programu organizovaného s Università Ca' Foscari v Benátkách. A také prvním na MUNI, kdo v éře pandemických opatření končil svoje studium prostřednictvím videokonference. „Pokud budou další následovat, rozhodně radím, aby si nejdřív všechno technicky vyzkoušeli,“ povídá zkušeně Nemec.
Varianta telekonference byla v jeho případě na stole od začátku. Komise totiž čítala dva Italy, dva Čechy, oponenty z Belgie a dalšího ze Spojených států a bylo jasné, že minimálně oponent z Kalifornie by se kvůli úspoře času a peněz k obhajobě přidal spíš na dálku. Realita byla nakonec ale ještě o něco divočejší.
„Ještě dva týdny před obhajobou byl plán, že se téměř všichni sejdeme v Benátkách. Jak ale italská vláda zostřovala opatření, bylo jasné, že je potřeba vymyslet to jinak a zjistit, jestli to neodporuje nějakým předpisům. Nakonec se připojoval každý od sebe z domu, jen čeští zkoušející seděli na Fakultě informatiky MU, protože v Česku se to tehdy ještě smělo,“ líčí Nemec, který státnicoval ze švédského Linköpingu, kde je teď na postdoku. O tom ale ještě později.
Má to své mouchy, ale jde to
Každý, kdo teď komunikuje prostřednictvím telekonferencí, už zjistil, že to má svoje specifika. Třeba to, že učiteli nebo kolegovi nevidíte tak dobře do obličeje, nebo že slova občas chodí se zpožděním. U státnic, kdy je člověk víc nebo míň nervózní, se to úplně nehodí.
„Nejdřív se mi ulevilo, že nemusím nikam cestovat, protože jsem se bál, že se někde zaseknu. Pak mi ale všechno tohle došlo. Když proti člověku stojíte, můžete se mu dívat do tváře a reagovat na to, jak reaguje on. Tady to moc nešlo, z čehož jsem byl trochu nervózní, takže jsem možná mluvil obšírněji, než bylo třeba,“ uznává Nemec.
Kdyby ale stál před stejným rozhodnutím znovu, šel by do závěrečné zkoušky na dálku i podruhé. „Za těchto okolností určitě ano, nechtěl by čekat s vědomím, že vlastně vůbec není možné stanovit, kdy státnice budou. Člověk se jen musí smířit s tím, že přijde o trochu obřadnosti. Seděl jsem bílé v košili u počítače, a když to skončilo, neměl jsem vůbec pocit, že by se něco změnilo.“
Ve Švédsku na postdocu
Stůl, u kterého Nemec seděl, se nachází v už zmíněném švédském Linköpingu, kam odjel na postdoktorský pobyt už před zkouškami. V Itálii je totiž zvykem, že mezi odevzdáním dizertace a státnicemi uplyne dlouhá doba, v Nemcově případě konkrétně téměř půlrok. Jemu se ale naskytla zajímavá příležitost pracovat na nových tématech právě ve Švédsku. Proto dostal povolení vyjet tam už před faktickým koncem doktorátu.
Čerstvý absolvent se zabývá zranitelnostmi v elektronických zabezpečovacích systémech. Spolu s Petrem Švendou, Václavem Matyášem a dalšími byl jedním z těch, kdo přišel na chybu v čipech, jimiž byly osazené například slovenské občanské průkazy.
Teď ve Švédsku rozvíjí nové směry výzkumu a zároveň pozoruje, jak jinak Švédové přistupují k pandemii. Ačkoliv například univerzita také zrušila kontaktní výuku, restaurace nebo bary zůstávají přístupné. Sám Nemec ale přiznává, že jeho hodně ovlivňují česká a slovenská opatření, takže se chová spíš podle nich než podle švédské reality.
