Na University of Oxford, kde studuje okolo 24 tisíc studentů, odjížděla vloni na podzim, kdy mělo univerzitní město nejvyšší počet nakažených, takže se do celého jejího studijního pobytu silně promítla opatření, která byla ještě přísnější než v Česku.
„Svůj Erasmus bych popsala jako ‚karanténový‘. Zrovna když mi skončila dvoutýdenní karanténa po příjezdu, začal v zemi celonárodní lockdown. Kvůli vysokému počtu nakažených bylo navíc uzavřené celé město a nikdo ho nesměl opustit, jinak musel po návratu do izolace, takže jsem na nějaké cestování po okolí mohla zapomenout,“ popsala Tereza.
Naštěstí se alespoň výuka na tamní katedře bohemistiky zčásti konala prezenčně, takže studentka Filozofické fakulty MU nebyla celou dobu zavřená jen na kolejích. Do školy chodila jednou týdně na tři předměty, dalších pět kurzů měla online. Kvalita distanční výuky se podle ní ale nijak výrazně nelišila a spolužáci při online výuce pracovali úplně stejně jako při běžné výuce.
„Škola nebyla o moc obtížnější oproti studiu na Masarykově univerzitě, ale museli jsme psát spousty esejí, takže to pro mě bylo náročné hlavně na čas. Taky jsem ze začátku trošku zápasila s odlišnou strukturou esejí – na Oxfordu totiž učitelé nechtějí, aby se v esejích objevovaly názory cizích autorů, ale hlavně studentů samotných, což je úplný opak toho, co se po studentech chce v Česku. Naštěstí jsem si na to rychle zvykla,“ uvedla studentka.
Jinak podle ní ale škola byla skvělá. Nejvíc ji bavily kurzy zaměřené na překlad z češtiny do angličtiny, kam s ní chodili také její britští spolužáci, kteří na oxfordské univerzitě studovali český jazyk. Na společných seminářích prý bylo nejzajímavější pozorovat, jak dobře Britové češtinu jako Neslované zvládají.
V Oxfordu začala také pracovat na své diplomové práci zaměřující se na chyby v předložkách a pádech, které dělají cizinci učící se česky. „To téma je mi hrozně blízké, učím totiž už třetím rokem češtinu pro cizince. Téma jsem začala vymýšlet v Oxfordu a jsem moc ráda, že jsem ho mohla konzultovat s rodilými Brity. Jejich připomínky mi pomáhaly směřovat diplomku správným směrem,“ dodala.
Jediné, co ji na jejím Erasmu mrzí, je to, že jí epidemická situace nedovolila se příliš spřátelit se zahraničními studenty, kterých v Oxfordu bylo míň než obvykle kvůli cestovním komplikacím i kompletní online výuce na katedrách s vysokým počtem studentů.
Její spolužáci navíc epidemickou situaci brali velmi vážně a po skončení prezenčních seminářů se neshlukovali a omezovali kontakty na úplné minimum.
„I tak jsem ale ráda, že jsem do Oxfordu mohla na konci svého studia odjet, byl to krásný zážitek studovat na jedné z nejprestižnějších univerzit vůbec a chvíli žít v univerzitním městečku, kde si připadáte jako ve filmu o Harrym Potterovi,“ říká dnes už absolventka češtiny a dějin umění.
