„Jsem sova, raději chodím spát později. Takže jsem ráda, že dnes mohu vstávat až kolem půl osmé. Hned ráno kontroluju zprávy a upozornění na mobilu, projedu si sociální sítě. Vyřídím to nejpotřebnější, zbytek si nechám až do vlaku, nachystám se na cestu a vyrážím do Brna.
Na hlavní nádraží přijíždím před devátou hodinou. Je výhoda, že máme fakultu kousek od centra, takže to vždy zvládám s příjemnou procházkou přes centrum pěšky. Dnešní ráno mám ale jiný program. Čeká mě promítání videa, které jsem natáčela v létě jako tvář fakulty pro uchazečskou kampaň Masarykovy univerzity.
Video k uchazečské kampani dneska uvidím poprvé a jsem na něj pořádně zvědavá. Ve střižně u režiséra se potkávám s dalšími fakultními tvářemi a lidmi z agentury, kteří na videu pracovali. Režisér nám výsledek promítá několikrát. S dalšími účinkujícími studenty se kousavě shodujeme, že si v něm každý z nás připadá přinejmenším malinko podivně. Vídat svou tvář ve videích, v brožurách a na propagačních materiálech, na to si potřebujete zvyknout. Výsledné video se podařilo a všem se líbí. Osobně jsem ráda, že jsem všechny mohla po delší době zase opět vidět.
Před desátou už musím utíkat na fakultu, abych nepřišla pozdě na přednášku. V předmětu s názvem Jednota filozofická přednáší o různých filozofických tématech univerzitní i externí odborníci. Na těchto přednáškách je super, že se pokaždé zaměřují na trochu jiné téma. Dnes přednášející mluví o autonomních autech. I když se to zpočátku nemusí zdát jako filozofické téma, nabízí opravdu hodně podnětů k zamyšlení. Sama jsem se o robotizaci a autonomizaci zajímala, protože z etického hlediska jde o zajímavou oblast. Není až tak složité sestrojit a naprogramovat autonomní auto. Obtížné je rozhodnout, co má takové auto v určitých, zejména krizových situacích udělat.
Vezměte si například situaci, kdy přes cestu nečekaně přebíhá člověk. Má auto řízení strhnout mimo cestu a ohrozit tím řidiče i spolujezdce, nebo má jet rovně? Taková situace nás přivede k asi nejznámějšímu etickému problému – tramvajovému dilematu.
Tramvajové dilema:
Mezi myšlenkové experimenty v oblasti etiky patří tramvajové dilema. V roce 1967 jej představila filozofka Philippa Foot. Jako příklad uvedla tramvaj, která se na hlavní koleji řítí na pět lidí. Na vedlejší koleji je ale pouze jedna osoba. Náhodný kolemjdoucí situaci sleduje a může se rozhodnout, jestli přehodí výhybku z hlavní na vedlejší kolej. Otázkou je, zda je to eticky správné rozhodnutí.
Po obědě mám chvíli prostor, tak si ještě prohlédnu sociální sítě. Sama také pro fakultu na sociální sítě natáčím – zaměřuji se na informační videa pro uchazeče. Mluvím o přijímačkách, o dnech otevřených dveří a termínech, které nesmí prošvihnout. Na středoškoláky také cílím na svém osobním profilu na TikToku. Chci jim pomoci zorientovat se ve vysokoškolském prostředí a usnadnit jim začátek studia.
Je fajn, že si mí sledující sami často napíší, co by chtěli o studiu na vysoké škole vědět a o čem by uvítali další videa. Překvapivě se mi pravidelně ozývají i třeba třicátníci, kteří se podivují, jak se univerzitní prostředí od jejich studií změnilo.
Jsem také členkou akademického senátu fakulty a dnes ve čtyři hodiny mě čeká zasedání. S dalšími členy studentské komory máme sraz ještě před začátkem zasedání. Společně probíráme, která témata chceme za studenty na senátu předložit.
Předem nedokážeme přesně říct, jak dlouho bude senát zasedat. Většinou to jsou dvě hodiny, ale pokud se projednávají složité otázky, může se jednání značně prodloužit. Dnes konkrétně řešíme aktuální téma, které trápí i studenty – zvyšující se ceny kolejí a jídel v menze. Během diskuze akademiků, studentské komory i členů vedení fakulty se snažíme přijít na co nejlepší možné řešení, které bychom mohli sami aplikovat či dále navrhnout vedení naší univerzity.
Po zasedání si jdeme s dalšími členy studentské komory sednout do hospody kousek od fakulty. Můžeme takto přímo po senátu probrat naše bezprostřední dojmy a nastínit si, o čem bychom mohli mluvit příště. A taky si po delší době říct, co je nového a jak se každému z nás vede nejen ve studiu.
Kolem osmé už mířím zpět na nádraží a jedu domů. Ve vlaku si ještě prohlížím sítě a odpovídám na pár komentářů. Příchodem domů pro mě den končí. I když, možná ještě zvládnu jednu kapitolu oblíbené knížky, nebo alespoň kousek seriálu.“
