Jak se vám šlo na veřejnost s tak intimní zpovědí?
Skutečně obtížně a rok jsem řešila, jestli knihu vydat. Dilema jsem si postavila takhle: může kniha někomu pomoci nebo spíš uškodí? Ještě před vydáním jsem ale jezdila číst holkám anorektičkám, abych si vyzkoušela, jestli jim ten text může něco dát a skutečně jsem intenzivně zakoušela, že pomáhá. Říkaly mi, že je to poprvé, kdy jim někdo popsal, co samy prožívají.
Myslíte tedy, že kniha může mít nějaký terapeutický účinek?
Já v to doufám a z ohlasů, které mi lidé píšou, to tak opravdu vypadá. Podařilo se mi díky knize přivést k léčbě jednu patnáctiletou dívku. Tyhle skutečnosti pro mě vyvažují fakt, že knihu někteří vnímají bez hlubšího přemýšlení jen bulvárně.
Na nějakém textu už částečně pracuji, ale ještě to nemám tak připravené, abych tu mohla úplně říct, jak téma uchopím. Má se týkat oběti v mikrosvětě osobních vztahů. Říkám si, že se do psaní pustím až po bakalářkách, které jsem napoprvé nezvládla.
Když mluvíte o bakalářských zkouškách – dálkově studujete na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity filozofii. Co vás ke studiu přivedlo?
Naivita (směje se). Coby zdravotní sestřička, která strávila několik let na mateřské dovolené, jsem tu zažila poměrně velký šok. Chyběly mi základní gymnaziální znalosti, které jsem musela tvrdě dohánět. Když jsem se totiž hlásila na filozofii, naivně jsem si myslela, že tento obor bude nějaké neohraničené uvažování o životě. Po prvním šoku mě ale studium opravdu uchvátilo a myslím, že mi v mnoha ohledech pomohlo i v osobním životě.